Živočišný svět je prostý. Přežij, rozmnož se, zabezpeč potomstvo. Tato pravidla fungují miliony let bez zákonů, soudů a ústav – řídí je geny a instinkty. Člověk se z tohoto řádu vymanil natolik, že si vytvořil vlastní pravidla: rovnost, humanismus, právní řád. Jenomže instinkty a geny nezmizely; jen vedou dlouhý a tichý zápas s tím, co si lidstvo vymyslelo.
Vezměme si rovnost pohlaví. Zákon může říkat, že muži a ženy mají stejná práva – a to je správné z hlediska spravedlnosti. Biologie však stále promlouvá jinak: rozdílná tělesná síla, hormonální nastavení, preferované strategie vztahů. Jsme jako řeka, kterou chceme přehradit: voda teče dál, jen zvolna našimi koryty. Pravidla civilizace tu řeku vedou, ale nerozumně ji zastavit nemohou.
Humanismus předpokládá altruismus, spolupráci, pomoc slabším. Evoluce ale dlouho preferovala především sobectví a rivalitu – „přežij já a moje děti“. Obě síly v nás existují zároveň: vrozená tendence chránit jen své blízké a touha být „dobrý člověk“ podle společenských norem. Jako dvě hlídačky u jedněch dveří: jedna říká „nejdřív ty“, druhá „nejdřív oni“.
Lidstvo se snaží dát téměř každé pravidlo do právního řádu. Co je správné, má být zároveň zakotvené v zákonech. Jenže instinkt se nedá vyhláškou vypnout. Zákon může zakázat diskriminaci, ale ne přirozenou zvědavost po rozdílech mezi lidmi. Může nařídit rovnost odměn, ale ne změnit chuť k riskování nebo touhu po postavení. Jako bychom chtěli zákonem určit, že voda teče nahoru – slovy ano, v realitě ne.
Právní řád je v tomto smyslu obrovské „smlouvání“ s přírodou. Něco z něj platí proto, že je to blízké našim instinktům (např. ochrana dětí). Jiné normy vyžadují dlouhodobou kultivaci a vzdělání – bez nich se snadno zapomínají.
Kdo má větší šanci zvítězit? Civilizace je jako zahrada v divočině. Zahrada má svá pravidla – záhony, cestičky, plot. Divočina ale trvá: plevel prorůstá, větve přerůstají, hmyz a zvěř se vracejí. Zahradník sice může mnoho vyhrát, ale nikdy jednou provždy. Stejně tak civilizace nikdy plně nepotlačí instinkty – může je však usměrnit.
Evoluce mění člověka velmi pomalu. Zákony a morálka se mění rychleji. To představuje riziko: můžeme vytvořit pravidla, která biologicky „nesedí“ – a pak sledovat frustraci, vzpouru, únik do neformálních norem. Neděje se nám to zrovna teď? Ale také naději: instinkty nejsou jediné pravidlo hry. Empatie, rozum a snaha o spravedlnost v nás také jsou; evolučně staré a civilizačně kultivované.
Vítězem tedy není ani instinkt, ani zákon samotný. Vyhrává, kdo umí obojí zohlednit: pravidla, která respektují lidskou přirozenost, a zároveň ji kultivují. Civilizace, která na geny a instinkty zapomíná, nakonec naráží na realitu. Ta, která je jen slepě následuje, se vrací k primitivním vzorcům. Cesta vede mezi těmito póly – k právnímu řádu, který je realistický, ale ne rezignovaný. Spíše logika zákona než jeho litera.
Vyšlo v Neviditelném psu