Když se řekne „psychopat“, většina lidí si představí filmového padoucha, který se směje v temném koutě a plánuje něco, co rozhodně neprojde hygienickou kontrolou. Ve skutečnosti je to ale mnohem nudnější – a zároveň mnohem zajímavější. Psychopatické rysy nejsou jen o zlovolnosti, ale také o extrémní odolnosti vůči stresu, schopnosti rychle rozhodovat, chladné logice a někdy až neuvěřitelném charismatu. A právě tyto vlastnosti se v politice objevují častěji, než by člověk čekal.
A tak není divu, že dějiny posledních dvou století jsou plné vůdců, kteří působili dojmem, že by je ani výbuch muničního skladu nerozhodil. Otázka zní: je to náhoda, nebo evoluční strategie společnosti, která si občas řekne: „Teď potřebujeme někoho, kdo se nebojí ani vlastního stínu“?
Historie jako katalog extrémních osobností
Dějiny 19. a 20. století nabízejí celou galerii státníků, kteří vykazovali rysy, jež bychom dnes popsali jako velmi nízkou empatii, vysokou dominanci, neochvějnou sebedůvěru a schopnost riskovat způsobem, který by běžného člověka poslal rovnou do kouta s papírovým sáčkem na dýchání.
Najdeme mezi nimi (dosaďte si sami):
- vojenské diktátory, kteří se rozhodovali s chladnou přesností šachového velmistra,
- revoluční vůdce, kteří byli ochotni obětovat téměř cokoli pro svou vizi,
- autoritářské státníky, kteří dokázali kombinovat charisma s neúprosnou tvrdostí,
- imperiální vládce, kteří se nebáli riskovat celé národy ve jménu „vyššího cíle“.
Historici často upozorňují, že mnozí z nich vykazovali rysy, které moderní psychologie spojuje s psychopatií: nízkou úzkostnost, vysokou odolnost vůči stresu, schopnost manipulace, neochvějnou víru ve vlastní pravdu a ochotu jednat bez ohledu na emoce druhých.
To ale neznamená, že to byli „psychopati“ v klinickém smyslu – jen že jejich osobnostní profil byl pro politiku jako dělaný.
A teď přichází ta zábavná část: společnost je tam často dosadila dobrovolně.
Je zákonité, že se lidé s těmito rysy dostávají k moci?
Krátká odpověď: velmi často ano. Dlouhá odpověď: ano, ale je to složitější.
Politika je prostředí, které odměňuje:
- sebevědomí až za hranicí běžné reality,
- schopnost působit neotřesitelně,
- odolnost vůči kritice,
- ochotu riskovat,
- působivé charisma,
- a schopnost přesvědčit ostatní, že právě vy jste ten jediný, kdo to může vést.
To jsou přesně ty vlastnosti, které lidé s psychopatickými rysy mívají ve zvýšené míře.
A běžný volič? Ten často hledá někoho, kdo působí silně, jistě a neochvějně – zejména v dobách krize. Takže když se objeví někdo, kdo se tváří, že má řešení na všechno a nic ho nerozhází, společnost má tendenci říct: „Toho bereme!“ Je to trochu jako vybírat kapitána lodi podle toho, kdo se nejméně bojí bouře. Až později se ukáže, že ten člověk se nebojí bouře, protože se nebojí vůbec ničeho – ani toho, že by loď mohl rozbít o skály.
Změní moc člověka, nebo člověk změní moc?
To je stará filozofická otázka. A odpověď je: ano. Obojí. Lidé s psychopatickými rysy často vstupují do politiky už s jasnou představou o tom, co chtějí. Moc jim pak poskytne nástroje, jak to uskutečnit. Zároveň ale prostředí politiky jejich rysy ještě posílí, protože:
- moc snižuje empatii,
- moc zvyšuje sebevědomí,
- moc tlumí pochybnosti,
- moc odměňuje risk,
- a moc izoluje člověka od běžné zpětné vazby.
Takže pokud někdo nastoupí do funkce s lehce zvýšenou dávkou dominance a nízké úzkosti, může z ní odejít jako člověk, který už se ani neobtěžuje předstírat, že ho zajímá názor ostatních.
Ale pozor – neplatí to pro všechny. Někteří vůdci se naopak stali opatrnějšími, uvážlivějšími a méně impulzivními, protože pochopili, že jejich rozhodnutí mají dopad na miliony lidí. Ale těch je bohužel menšina. Moc je prostě jako zesilovač: zvýrazní to, co už tam bylo.
Proč se to děje a bude se to dít dál?
Protože společnost má tendenci hledat vůdce, kteří působí silněji, jistěji a rozhodněji než průměrný člověk. A lidé s psychopatickými rysy tuto roli zvládají s neuvěřitelnou lehkostí a umí manipulovat s lidmi. Navíc:
- nebojácnost působí jako kompetence,
- chladná logika působí jako racionalita,
- charisma působí jako vůdcovství,
- a schopnost ignorovat kritiku působí jako pevnost.
A tak se historie opakuje. Ne proto, že by lidé toužili po tyranech, ale proto, že v krizích hledají někoho, kdo se nebojí. A kdo se nebojí? Ten, kdo má v osobnostním profilu trochu méně úzkosti, než je běžné. Krize lidi tíží, a tak už chtějí mít tu krizi za sebou a nejsou schopni zvažovat budoucí důsledky. A tak se lidská historie v obměnách stále opakuje.
Psychopatické rysy nejsou vstupenka do pekla, ale do politiky často ano
Dějiny ukazují, že lidé s těmito rysy se k moci dostávají častěji, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci. Někdy to vede k tragédiím, jindy k rychlým reformám, občas k obojímu. A společnost? Ta se stále ještě učí rozlišovat mezi „silným vůdcem“ a „silně působícím vůdcem“. Moc jí to nejde. A možná jednou přijde doba, kdy si lidé řeknou: „Možná by bylo fajn mít v čele někoho, kdo se občas i trochu bojí.“
Ale zatím to vypadá, že charisma, odvaha a chladná hlava budou dál otevírat dveře do nejvyšších pater politiky. A historie tak bude mít i nadále co vyprávět.
Vyšlo v Neviditelném psu