Tato lidová moudrost vyjadřuje hlubokou pravdu o ekonomické závislosti a provází nás po celý život. Počínaje už dětstvím. Myslet si můžeme, co chceme, ale dělat jen něco. Nevyhnula se ani politikům. Něco jiného hlásají, když se derou nahoru a když usednou, tak se najednou změní. Třeba takový Petr Fiala se ještě před lety vymezoval vůči dirigismu a byrokracii EU a dnes je horlivým přitakávačem. Nejinak Andrej Babiš prohlašoval, co všechno změní a pak vládl konzervativně.
Podcenili stupně volnosti, které vládci malého státu mají vůči těm opravdu mocným. Od dob vlády Moskvy se toho zase tak moc nezměnilo. Jen forma je jiná. Poslušnost už nevynucují tanky, ale mnohem jemnější ale stejně účinné prostředky. Poznávají to Kaczyński i Orbán a v jemnější podobě i Rakušané. A pozná to i Fico. Ti velcí vždy tvořili říše a ovládali ty malé. Satrapové se honosili a naparovali, ale nakonec vždy poslouchali. Mocní je zvali a poplácávali po ramenou.
Politici se stávají členy velkého týmu a tady se uplatňuje davová psychologie. Je mnohem snazší přitakávat, než vystoupit s odlišným názorem. To vyžaduje odvahu. Proti ostatním, jak se na mě budou dívat? Máte pocit, že politici zvolení do EU, jako Věra Jourová či Luděk Niedermayer kopali více za české zájmy, než politiku EU? Jistě velkou roli zde hrají i ekonomické benefity. Ty už ohnuly nejednu páteř.
Navíc se vtírá otázka, jaká část politiků šla do politiky prosadit své ideály a kterou spíše lákala moc a peníze? Ono být politikem vyžaduje určité vlastnosti a ne všechny patří k těm dobrým.
Ale i v rámci státu existují konzervativní síly, které vzdorují změnám. Nelze proto radikálněji měnit strukturu rozpočtu, což je asi dobře. Kampaně jsou drahé a politiky podporovaly a táhly nahoru průmyslové a finanční lobby a ty teď očekávají jistý vděk. Velká většina nákladů státu je mandatorních, povinně vynaložených ze zákona. A tak politik zjišťuje, že je sice oslavovaným a mediálně zvaným, avšak může toho ovlivnit mnohem méně, než si představoval. Většina vystřízliví, přizpůsobí se a užívá si života na výsluní, dokud to jde. Konec konců mladické ideály také vyprchávají. Musí udržovat voliče v naději a tak sklouzává k populizmu. Žijeme v době nárokové a tak byste s upřímností v politice dlouho nevydrželi.
Ivan Bartoš to s digitalizací stavebního řízení myslel dobře, ale chtěl moc nového najednou a rychle a tak narazil i na neochotu úředníků měnit své stereotypy. Vzpomeňte, jak se elektronizaci bránili lékaři, ale dnes už jsou e-recepty a e-neschopenky normální. A nevadí jim.
To vše není jen negativní, ale pomáhá to i zajišťovat stabilitu společnosti, která by se jinak zmítala v turbulencích působených různými vizionáři. Ostatně teď to trochu poznáváme díky Green Dealu a woke filosofii, kterým konzervativci podlehli a nedokázali je usměrnit. Snad se ještě vzpamatují.
Konec konců pragmaticky posloucháme i my v zaměstnání a někteří i manželku. Jedině důchod je takovým obdobím, kdy člověk už nic nemusí, jenom může. Proto si ho tolik užívám. Přísloví Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, prostě vyjadřuje to, že ekonomika je tou nezbytnou vědou a peníze hýbou světem. Osvědčilo se to a na něčem ten svět stát musí.
Vyšlo v Neviditelném psu