Pilířem demokracie jsou tři nezávislé moci: moc zákonodárná, moc výkonná a moc
soudní<-i>. To má zabránit tomu, aby se některá její složka neutrhla ze řetězu. Nejsilnější je moc zákonodárná, která určuje pravidla, ale jinak je bezzubá, protože nemá mnoho výkonných nástrojů. Má však vyjadřovat „vůli lidu“. Nejsilnější je moc výkonná, která ovládá státní aparát včetně silových složek. Vyvažuje je moc soudní. Největší obavy ze zneužití jsou pochopitelně u moci výkonné, kterou zneužil Hitler i komunisté u nás i další jinde.
Ale v poslední době vystrkuje růžky moc soudní. Chodilo se kolem ní po špičkách, řada soudců je volena na doživotí, aby snad nebyli ovlivnitelní. Postupně se ukazuje, že i soudci jsou jen lidé a mají nějaký ideologický názor a ve své činnosti se od něj nedokáží vždy oprostit. Naši soudci se brání úsporným opatřením státu na jejich platech. Jedni stát zažalují, a jiní odsoudí a dají jim za pravdu. Kdyby tomu tak nebylo, rozsudek by vypadal třeba nějak tak: rozhodnutí bylo čistě právně a systémově chybné, ale vzhledem k hospodářské situaci se mu dobrovolně podrobíme. I Ústavní soud občas rozhoduje na hraně ideovosti a politici se snaží prostřednictvím soudů okopávat protivníkům kotníky.
To, co se zatím děje u nás, jsou ale prkotiny. To v Rumunsku jsou jiní kabrňáci. První kolo voleb nedopadlo tak, jak si představovali a tak ho jednoduše zrušili. A protože by jeho opakování pravděpodobně dopadlo obdobně, tak soudním rozhodnutím zamezili kandidátu opětně kandidovat. Toho se teď chytila i proklamovaně demokratická Francie, když hrozí, že M. Le Penová by se mohla stát příští francouzskou prezidentkou. Je to ostuda a ideovost z takových rozhodnutí jen čiší. Když to udělá V. Putin či A. Lukašenko nedivím se, ale Francie? Situaci by snad mohl napravit prezident Macron, pokud by jí dal milost, a získal tak pro sebe pár bodů.
Kde to jsme? V soudcovské republice? Podobně jako v Iránu mají prezidenta, stát a volby, ale o důležitých věcech rozhoduje ajatolláh Chamenejí. Čili teokratická republika. Ukazuje se, že soudci přestávají být jen zamýšleným vyvažovacím faktorem a začínají si přihřívat vlastní polívčičku a korigovat „vůli lidu“. Hlídacím psem demokracie už dávno nejsou ani novináři. Ti většinou patří do nějakého okruhu a pak píší zaujatě.
Jsou to příznaky širšího problému, že demokracie je zkrátka v krizi. Chronicky onemocněla populizmem, zhrubla a není schopna řešit nic dlouhodobějšího. Není schopna kompromisů, každý chce jen vyhrát. Zákonodárný sbor by měl aspoň korigovat moc soudní v tom, že by ji zakázal rozhodnutí s výrazným politickým dopadem, jako zákazy kandidování či být volen. Obnovit rovnováhu. Zdá se, že ministr spravedlnosti na to sám nestačí a přerůstají mu přes hlavu.
Vyšlo v Neviditelném psu