V čem se můžeme poučit z historie? V mnohém! Historie ukazuje, že vývoj lidských společenství tvoří složitý dynamický systém, který nejednou překvapil svým nelogickým nebo bouřlivým chováním. Mocné říše zanikaly, jiné je rychlým tempem nahrazovaly, národy se dávaly do pohybu a destabilizovaly regiony. Přes velkou pestrost lze v historii najít řadu obecných prvků, jejichž povědomí může být velmi užitečné pro současnost. V prvé řadě je to schopnost přijít s něčím novým, být originální a překvapivý. Ať už to byla nová válečná technika hunských a později mongolských nájezdníků, všeobecné pěstování lučišnictví v Anglii na počátku tisíciletí, které se zúročilo v elitních lučišnických oddílech v době stoleté války Anglie s Francií nebo konec konců husitská taktika vozové hradby. Ti kteří podporovali zkoumání nového pak měli k dispozici i nové objevy jako střelný prach, tvrdé oceli a další. Ale nejen vojenskou silou se měnily dějiny. Anglie vděčila za svoji imperiální říši neméně technice a obchodu. A zase to byly nové formy jako Východoindická společnost, které razily cestu. Ale zkrátka nepřišlo ani malé Holandsko či Portugalsko. Ti kteří setrvávali na tradičních formách zvolna zaostávali a upadali. Není pochyb o tom, že scholastický dogmatismus středověku výrazně zpomalil vývoj společnosti. Dalším faktorem, který se táhne dějinami jako červená nit je nejednotnost a vnitřní rozpory. Mocní se hašteřili a intrikovali proti sobě už ve starém Římě, pak francká knížata, válka růží v Anglii a koneckonců šlechtou zrazených či oslabených panovníků bylo i v českých dějinách dost. Většinou se to negativně odrazilo i na osudech státu. Dnešní Německo bylo rozdrobeno na malé státní útvary až do poměrně nedávné doby a co to udělalo, když se v minulém století sjednotilo netřeba připomínat. Velcí rostli a ti menší s nimi uzavírali aliance, aby zůstali ve vzestupném proudu vývoje. Čas od času to byly i vlivy klimatické, které rozpohybovaly národy, jako v případě Vikingů a Gótů. Ty jsou dnes nahrazeny spíše faktory ekonomickými. Perspektivně se vyplatí investovat v Asii a tak proudí kapitál tam. Pro úspěšné národy a říše je charakteristické to, že se v době vzestupu sjednotily pod vizionářským panovníkem (jistě v té době absolutistickým a často i despotickým) nebo přijaly jednotící, široce akceptovanou ideu jedinečnosti, nadřazenosti či poslání. Nejmarkantnějším, i když ne nejtypičtějším příkladem je vizionářská Jana z Arku, která vyhnala Angličany a ukončila tak stoletou válku. Následovalo zpravidla období úspěšného rozvoje. A tak jako dnešní firmy nezřídka končí úpadkem z přeinvestování na neschopnost splácet závazky, tak i celé říše zanikly v důsledku nepřiměřených ambicí a přecenění svých sil na všeobecný rozvrat hospodářství v důsledku příliš dlouhých výbojů. Také původní jednotící vize po desetiletích či staletích vyčpěly a buď se je podařilo nahradit novými (a to bohužel spíše výjimečně) nebo následovalo období stagnace a sbírání sil. Proč mohl Čingischán a jeho hordy celá desetiletí válčit na tak ohromném území, aniž to rozvrátilo jeho hospodářství? Byli to kočovníci, pěstitelé dobytka, kteří žili jednoduchým způsobem života a svoji ekonomiku si hnali za vojskem. Proč je dnes Asie tak úspěšná a perspektivní? Jsou to skromní lidé zvyklí tvrdě pracovat a nepřebyrokratizovaní. A s těmi různými ISO a ochranou životního prostředí to také moc nepřehánějí. Některé státy byly schopny se z historie i poučit. Tak Švýcarsko po své expanzionistické válečné politice v 16. století (z těch dob zbyla už jen švýcarská garda ve Vatikánu) a Švédsko v 17. století (třicetiletá válka a Pobaltí) rozumně zvolily a dodržely neutralitu. Zajímavá je role náhody v dějinách. Nejčastěji byla tímto vlivem překvapivá smrt panovníka. Evropa si velmi oddychla, když r.453 zemřel Attila a Hunové záhy zmizeli z Evropy. Ještě více vděčí Evropa za svoji záchranu náhodě v případě vpádu Mongolů v 13. století. R. 1241 mongolské hordy převálcovaly polsko-německé a následně i uherské vojsko a valily se do Rakouska. Když tu nastal náhlý obrat. 11. prosince 1241 zemřel v hlavním městě Karakorum na následky nemírného pití velký chán Ogotaj a v takovém případě byli všichni potomci Čingischána podle jeho nařízení povinni se vrátit a zúčastnit se volby nového chána. My dnes v České republice moc na náhodu spoléhat nemůžeme. Máme li si vzít příklad z historie, chtělo by to spíše defenestrovat haštěřící se politiky a zvolit charismatického politika typu Winstona Churchila, který by nám spíše, než blahobyt sliboval ”pot a slzy”. 15.11.1999