Trvale udržitelný rozvoj – utopie nebo nezbytnost?

V dnešním rozporuplném světě se často setkáváme s intelektuálním úsilím usměrnit a regulovat živelný vývoj, kterým lidstvo prochází. Má však tato rozumná a dobře míněná snaha šanci na úspěch? Již sám pojem trvale udržitelný rozvoj představuje určitý protimluv. Lidstvo se totiž nyní nachází ve fázi explozivního exponenciálního rozvoje. Vše podstatné bylo objeveno v průběhu posledních sta let, v té době také narostl nejvýznamnější podíl osídlení planety a bylo vytěženo nejvíce surovin. Jde tedy spíše o to zastavit nebo zpomalit probíhající výbuch. Ta exponenciála tu byla odjakživa, ale ona zpočátku vypadá velmi nevinně. Zastavit výbuch je samo o sobě nadlidský úkol, zejména, když k tomu ještě připočteme ne zrovna ideální lidské vlastnosti. Porušit omezení a získat proti ostatním výhodu, hromadit majetek a moc, jsou jevy, které se jako červená nit táhnou lidskými dějinami. Obávám se, že změnit tento vývoj je srovnatelné s odvrácením hrozby pádu většího kosmického tělesa a že na takové úkoly nevlastní lidstvo adekvátní prostředky. Pokud by je někdy v případě svého vývoje mělo mít, pak se obávám, že je nezíská na základě intelektuálního všeobecného konsensu, ale spíše za cenu vzniku centralizovaného celosvětového mocenského centra totalitárního charakteru. To by byl konec demokracie v její tradiční podobě. Protože finální katastrofa vždy nehrozí ještě té žijící generaci, ale těm vzdáleným v budoucnosti, bude nedostatek uvědomění nahrazen represí. Všechny tyto okolnosti by významným způsobem změnily kvalitu života jako takového. Představte si svět, kde mladí manželé musí nejprve předložit úmrtní list někoho z rodiny, než obdrží ”protijed” proti antikoncepčním prostředkům šířeným potravními řetězci, aby si mohli pořídit vlastní dítě. Omezené příděly potravin, do nekonečna opravované oděvy a předměty, protože chtít něco nového bude hřích. Budou ještě lidé chtít v takovém světě žít? Neřeknou si raději, nechme průběh v rukou osudu a dožijme tu dobu, co nám zbývá tradičním způsobem jako doposud? Tak jako každý jedinec se dříve či později smíří s tím, že jeho čas je konečný, může k tomu dospět i celé lidstvo. Často si rádi myslíme, že lidská rasa je vrcholným dílem ať už Boha nebo evoluce, ale je také možné, že celé lidstvo se svojí technickou expanzivní civilizací je prostě slepým výhonkem nebo zhoubným nádorem na naší krásné a jinak harmonické planetě (Aby bylo jasné, já mám technickou civilizaci rád a jsem vděčen, že mohu být jejím svědkem a součástí).
Přes tuto skepsi bychom se jako jedinci měli chovat umírněně rozumě a ekologicky. Prostě tak jako se máme snažit odpírat zlu a neničit si bezdůvodně své zdraví. Není třeba to přehánět a střední cesta často zmohla více, než pomíjivé extrémy. Možná to z hlediska historické existence druhu nebude vůbec nic platné, ale třeba to umožní prožít i spokojenější a trochu delší stáří lidstva. listopad 1999