Sebevražda Karla Heřmánka opět rozvířila diskuse o právu na sebevraždu a eutanázii vůbec. Provedl to zajímavým inteligentním způsobem. Vždy, když to udělají známé osobnosti jako Vlastimil Brodský nebo Karel Svoboda, tak to plní média, ale u obyčejných lidí se objeví sotva noticka v médiích. Takže se to děje.
Právo na sebevraždu u nás není právně zakotveno, ale současně není považována za nelegální, protože stát dobře ví, že by to nedokázal vymáhat. Člověka prostě někdy donutí okolnosti, že si řekne, že už toho bylo dost. Nikdy nepoznáme zcela okolnosti a jejich pohnutky. Bylo to jejich morální právo. Své drahé svým činem rozesmutněli, ale lépe, když cítili ztrátu toho svého, jako aktivního, živoucího, jak ho znali, než, kdyby se s ním loučili jako s ležící troskou.
To nás znovu přivádí k myšlence eutanázie. Ústavy států člověku přisuzují mnohá práva, na svobodu, nebýt diskriminován, hanoben, být podporován v nouzi, ale nějak pomíjí jeho právo odejít důstojně z tohoto světa ve chvíli, kdy už se mu zdá nesnesitelný. Zvířata takovému utrpení nevystavujeme a ulevíme jim v poslední fázi ve jménu lidskosti. Ale lidem je toto milosrdenství upíráno a musí trpět až do hořkého konce.
Pomalu se lámou ledy a v mnoha zemích je už eutanazie povolena. Povolují ji Španělsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Kolumbie, Kanada, Nový Zéland a také některé australské státy. Asistovaná sebevražda je legalizována v několika státech USA - Oregonu, Washingtonu, Vermontu a Kalifornii. Již od roku 1942 je dále tolerována ve Švýcarsku, kde ji mohou podstoupit i cizinci. V některých dalších zemích, například v Německu, není lékař v případě asistované sebevraždy postihnutelný z hlediska trestního zákona. Belgie umožňuje za určitých podmínek i eutanázii dětí. V roce 2018 eutanazii v Nizozemsku podstoupilo 6126 lidí. Šlo o čtyři procenta všech, co ten rok v zemi zemřeli. Česko neuznává eutanazii ani asistovanou sebevraždu.
Odpůrci eutanazie jsou z několika oblastí. Ti první, jak lze očekávat, z náboženských důvodů, podobně, jako odpor proti interrupcím. Ti další argumentují, že všechno se dá zneužít a operují příbuznými, kteří se už třesou na dědictví či byt. A úplatnými lékaři. Zajímavým argumentem je také to, že Overtonovo okno eutanazie, už v povolených státech, k ní také přivádí nejen lidí trpící bolestmi bez perspektivy, ale také lidi jen unavené životem, kteří k němu ztratili chuť.
Přesto přese všecko si myslím, že můj život patří mně a jen já bych měl o něm rozhodovat. Samozřejmě i s odpovědností k svým drahým. Společenský přístup k sebevraždě pak nutí lidi ukončovat život velmi nepříjemným a bolestivým způsobem, jako skokem z výšky nebo pod dopravní prostředek, bolestivou otravou jedy a jen málo kdo si dokáže podřezat zápěstí ve vaně. Podobně jako zbraň na zbrojní průkaz, by měl mít člověk možnost autorizovaně si pořídit i evidovanou soupravu na ukončení života, která by kombinovala uspání s jedem. Nemusí ji použít hned.
Problém je ten, že o těchto záležitostech je třeba uvažovat dopředu s předstihem a to vyžaduje jistou inteligenci. Až budete v terminálním stádiu, tak už si žádný jed ani zbraň neopatříte. A skočíte nanejvýš z postele. Navíc neodborné odchody ze života bývají i dost bolestivé. Proto by neměl stát jako pštros strkat hlavu do písku a postavit se k tomu čelem. Podobně jako u potratů. Kdo je zásadně proti nim, ať je nepoužívá, ale nemluví do toho těm druhým.
Doufám, že já i čtenář to nebudeme potřebovat a zemřeme ve spánku sešlostí věkem, či na náhlé selhání srdce. Ale, co kdyby…
Vyšlo v Neviditelném psu