Krym a konflikt na Ukrajině opět připomenul problém hybridních hrozeb. Kdysi dávno, když proti sobě dvě strany něco měly, dokonce si vyhlásily válku a pak se sešly na vhodném místě a tam si to vyřídily. Armády pohřbily mrtvé a jelo se nějak dál. Většinou byl znát vítěz.
Ne tak dnes. Kdy se naposledy vyhlašovala válka? Pokud vím, tak Spojenci Německu až po přepadení Polska a Japonci USA několik hodin po přepadení Pearl Harboru. Teď se s tím už státy neobtěžují. No jo, ale co když jsou sporné strany nesrovnatelné síly a nemohou si přímou konfrontaci dovolit? Zdravý rozum by velel, že by se neměly do ničeho pouštět.
Ale i tady to není nic nového. Začaly to už anarchisté atentáty na státníky a vládce v 19. století a k účinnosti to dovedly partizánské gerily. Udeřit a skrýt se. Není to statečné, spíše zoufalé. Asymetrické údery mohou být nebezpečně silné a bolí. V Afghánistánu se oddíly mudžahedínů nejprve vypořádaly se sovětskými útočníky a pak i s těmi americkými. I na našem území máme zkušenost s partyzánským hnutím za války. Tím, že neútočí v uniformách a ze zálohy, jim jedna strana říká teroristé a ta druhá bojovníci za svobodu. Nejznámějším asymetrickým útokem bylo 11. září na USA. Ukázal se být až geniálně účinným a počet mrtvých byl větší, než při přepadením v Pearl Harboru. Jak se jim tedy bránit, když silná armáda v tu chvíli nepomůže? Němci to za války řešili pragmaticky, za jednoho německého vojáka, zastřelili deset civilistů, které podezřívali z podpory partyzánů. Kruté, ale ani to moc nepomohlo. Partyzáni v rámci vyššího cíle své spoluobčany obětovali. Američané vtrhli do archaického Afghánistánu, aby to po pár letech museli vzdát. V živé paměti máme 7. září, kdy gerily Hamásu zmasakrovaly izraelské obyvatelstvo. Izrael se s tím potýká dodnes.
Je tedy hybridní asymetrický útok nějak ospravedlnitelný? Zákeřné protipěchotní miny už byly konečně zakázány, protože vraždily a mrzačily ze zálohy. Tam je to jednodušší, protože ty vlastní i ti silní a vraždily i je. Ale co, když se střetávají dva myšlenkové proudy a jeden z nich za sebou nemá tanky a letadla? Irán tak teď využívá jemenské Hútie. Není přece možné ve jménu jakékoliv myšlenky vraždit lidi a ničit majetek. To pak devalvuje i tu původně třeba ušlechtilou myšlenku. Prozabíjet se ke svobodě a pravdě? Je to snazší, než příkladem a argumenty, jako třeba Ghándí.
Musíme ale přesto rozlišovat akci a reakci. Ti zastřelení vesničané partyzány podporovali a živili je. Neudali je Němcům. Umírali s myšlenkou, že nespravedlivě, ale za něco. Jak se mohou bránit mocní? Jedině silou a represí. To ovšem vede k ztrátám civilního obyvatelstva, tz. Collateral damages. Když se útočník schová v nemocnicích a školách, tak už tím odsuzuje své spoluobčany k smrti a svou myšlenku devalvuje. Je to tak. Ti obyvatelé na svém území útočníky nějak trpěli, stejně tak, jako vesničané partyzány. Tu z přesvědčení, tu pasivně a někde i násilně. I na ně pak padne stín viny. Svět umí být stále krutým místem. A dlouho bude.
Místo hybridních hrozeb by možná pomohl „český“ recept. Poddat se a počkat si, až se protivník oslabí nebo ho porazí jiní a pak ho skolit několika demonstracemi. Kéž by to bylo všude tak jednoduché.
Vyšlo v Neviditelném psu