No, hledat mezi deseti miliony typickou povahu je asi předem odsouzeno k nezdaru. Každý jsme originálem a samorostem, což je dobře.
A jsou typičtější muži nebo ženy? U mužů, kteří rádi vysedávají v hospodě lze snáze odpozorovat a generalizovat. Rozumějí všemu počínaje fotbalem a konče způsoby, jak by se měl řídit stát. To ženy mají jiné zájmy. Zajímá je především móda, co jim sluší a také co která má s kým. Co uvařit a kde je jaká sleva. V těchto oblastech mívají dokonalý přehled. A také muže předčí v úspěších na mezinárodní sportovní scéně.
Češi bývají ve svém češství vlažní, starají se hlavně o své životy. Na svou vlast si vzpomenou jen ve zvláštních chvílích, jako Nagano či když k nám vtrhnou Rusové. Nebo když se loučí s totalitou. Ale i tak nám to vydrží vždy jen chvíli a pak si zase žijeme své životy. Když v letech totality emigrovali, nevytvářeli už krajanské spolky, ale pragmaticky se snažili přizpůsobit dané zemi a co nejdříve se stát Kanaďany, Američany či Holanďany. A dařilo se jim to.
Doby, kdy jsme jako stát v Evropě něco více znamenali, jsou zapomenuty v šeru historie. Když český král byl jedním z kurfiřtů a volil římského císaře. Jednou se jím dokonce stal a již před tím měl jiný hodně našlápnuto. Od té doby, co Přemysl Otakar II. neuspěl na Moravském poli, jsme už byli spíše ušlápnutým malým národem a přizpůsobili jsme se. Jsme považováni za největší ateisty Evropy a není divu, když se to u nás mlelo od husitství, přes bílou Horu až po zavírání kněží za totality. Naše elity komunikovali německy a málem jsme byli všichni poněmčeni a buditelé nás zachránili na poslední chvíli. Zaplatili jsme za to velmi složitou gramatikou a květnatostí obrozeneckého jazyka, kterou upravujeme lidovou a vulgární mluvou. První republika trochu oprášila zašlou slávu a stmelila, ale pak už to šlo z kopce. Není divu, že to vede ke skepsi.
Hned tak se pro něco nenadchneme a rádi si myslíme své. Máme tedy povahu spíše severskou, než jižanskou. Umíme být přátelští, ale trvá nám to. K našim představitelům máme většinou odtažitější vztah „my a oni“. Skoro nic nebereme vážně a porušujeme kde co. Vždyť v anketě o největšího Čecha by zvítězil Jára Cimrman, kdyby ho nevyloučili. Máme rádi i drsnější humor typu České sody. Teď nás ovšem začíná svazovat korektnost, mnohost pohlaví a zelené náboženství, což neseme většinou nelibě. Nejsme zrovna revolucionáři a nelibujeme si ve stávkách jako Francouzi. Raději brbláme. Do ulic vycházíme jen zřídka a v menším množství. Jsme zvyklí poslouchat, Tu Berlín či Moskvu, tu Brusel. Naší doménou je umět si trpělivě počkat, až je tyran oslaben nebo poražen a pak na náměstích vyhlásíme vítězství. V tom jsme dobří. Nejsme zbabělí a máme i hrdiny, ale jako národ spíš pragmatičtí. A tak přežíváme jako nejzápadnější Slované. Ovšem tím, že žijeme na křižovatce, tak nás ty ostatní národy, co přes nás táhly, poněkud naředily, což nyní potvrzují i genetici. Prospělo nám to a snad jsme si vzali od každého to lepší, co nám vyhovuje.
Teď se ale šíří tendence, že národy jsou přežitkem a že bychom měli být jen Evropany. Navíc naředěnými migranty jiné kultury. To se nám vůbec nelíbí. My máme rádi ten svůj píseček, kde je nám dobře. Umíme vstřebávat novoty, ale jen ty co se nám líbí. Hlavně technické. Tak jaký je typický Čech? No, ať už je jakýkoliv, hlavně aby přežil a ještě za sto let byl.
Vyšlo v Neviditelném psu