Národ je pojem často velebený i zneužívaný. Není zcela jasný a teta Wikipedie říká: Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří jsou navzájem spojeni kombinací několika druhů objektivních vztahů (hospodářské, náboženské...) a odrazem těchto vztahů ve společenském vědomí. Jazykově pojem odpovídá narození, tedy společnému místu či společným předkům.
To, že mluvíte stejným jazykem, ještě ale neznamená národ. Nejdříve byly kmeny, které někdo vedl. Ve středověku byla panství a lidé k němu patřili a bylo jedno, jestli mluví česky nebo německy. Pak náleželi do nějakého království či knížectví. Jazyk byl hlavně dorozumívacím prostředkem a území a majetek byly tím podstatným.
K jazykovému souznění a povědomí národa dochází až mnohem později, kdy se uplatňuje i mentalita, kultura a tradice. Pojmenování národa, také jako důležitý nápad se objevilo v osmnáctém století, kdy Johann Gottfried Herder, německý filozof, pomáhal rozvíjet myšlenku národního státu. Přispěl k ní i přechod od feudalizmu ke kapitalizmu.
Snažení o národní emancipaci propuklo silně v Itálii počátkem devatenáctého století. G. Garibaldi zprvu neuspěl, byl odsouzen k smrti a musel uprchnout do jižní Ameriky. Nakonec však osvobodil italské državy od Rakušanů a Francouzů a vytvořil Itálii. Sjednocení Německa, kterým došlo k politickému a administrativnímu sjednocení německých států do národního státu Němců, bylo oficiálně oznámeno 18. ledna 1871 v zrcadlové síni paláce Versailles ve Francii, kde německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem po kapitulaci Francie v prusko-francouzské válce. Silné národní cítění mají i Francouzi, Poláci, Maďaři a Rusové. A také Židé.
Porážka mocností v první světové válce vedla k explozi národních států v Evropě. Bylo to zajímavé, ale stabilitu jí to nepřineslo. Spojené státy americké jsou založeny na přistěhovalectví. Dlouho působily jako tzv. tavicí kotel, kdy se přistěhovalci již v druhé generaci cítili být Američany. Pokazili to až v poslední době Hispánci, kterých je hodně, vzdorují a kvůli nim musí učitelé v Kalifornii umět i španělštinu, aby se s žáky dorozuměli.
My Češi jsme jako národ měli, přes svoji slavnou zemskou historii, na mále. Díky své pragmatičnosti a přizpůsobivosti jsme byli téměř poněmčeni a i naši buditelé psali zpočátku německy. V roce 1848 usilovalo německé národní hnutí o vytvoření velkoněmeckého státu, do něhož chtělo začlenit i české země v rozsahu středověké Svaté říše římské národa německého. Na přípravné jednání sněmu byl pozván i František Palacký jako reprezentant českého politického života. Ten se slušně vymluvil svým později slavným dopisem. Neviděl rozumný důvod přestoupit z jedné „předEU“ do ještě větší „předEU“ a raději pozlobíval v rakousko-uherském parlamentu. A nakonec jsme se opět emancipovali a osud nám na počátku přál. Pak už méně.
Národ spolu soucítí, pomáhá si a občas umí táhnout za jeden provaz. Příkladem je hitlerovské Německo, Británie či Češi ve vzácných chvílích jako Mnichov, srpen 1968 či sametová revoluce nebo Nagano. Evropa je slepencem národních států už dlouho. Možná se to už začíná přežívat, když vidíme opět tendence sdružování do větších celků, jako to bylo ve středověku – Svatá říše římská a nyní EU. Národní stát nejlépe funguje, když je národnostně homogenní. To jsme nyní i my, když jsme se zbavili po válce Němců a nakonec bohužel i Slováků. Problémy mají Španělé, Belgičané, ale i Britové. Zdá se, že jen Švýcaři jsou národem, navzdory tomu, že mluví čtyřmi jazyky (ano ještě je tam rétorománština).
Jazyková spřízněnost vede i k emocionálnímu sblížení. To se projevuje v užitečné formě vlastenectvím, v té patologické pak nacionalizmem. Mateřský jazyk je silným poutem. Umíme ho nejlépe a také nejemocionálněji v něm vyjádříme své city a rozpoložení.
Národ má ale i jiné konsekvence, podle kosmopolitů negativní a sobecké. Reprezentuje je Trumpovo snažení „America first“. Ovšem i my bychom přivítali, kdyby byl mezinárodně poddajný Petr Fiala více „Czech first“. Na tuto strunu hrají opoziční Okamura i Babiš. Z národního hlediska podporujeme Ukrajinu, protože se bojíme rozšíření ruského vlivu směrem na západ. Podporujeme ji na úkor našich silnic či škol. Z čistě národního hlediska už ale není v našem zájmu, aby Ukrajina byla přijata do EU, protože by velká část dotací šla na obnovu Ukrajiny a na nás by zbylo méně, či jsme na to museli dokonce doplácet. Její přijetí do NATO pak už vůbec, protože je rizikovým místem, kde by nás další konflikt přivedl do třetí světové války. Je to sobecké, ale chrání to Čechy. Uplatní to naši představitelé? Národní zájmy nebývají nekonfliktní. Státy nemají kamarády, jen spojence.
Moderní doba a globalizace národním státům nepřeje. Rozdílnost jazyků a zvyklostí brání obchodu a spolupráci a vytvořila potřebu dominantního dorozumívacího jazyka (angličtina). Lidé cestují a mísí se a tak postupně difundují i do národnostně homogenních států, kde se usazují. A to nemluvím o ekonomických migrantech a válečných uprchlících z Ukrajiny. Francie a Německo či Švédsko už pomalu přestávají být národními státy.
Jak dlouho nám tedy ještě český národ a Česká republika vydrží? No to bude záležet hodně i na nás. Stabilní národ musí být kompaktní, sebevědomý, nedrolit se na každé maličkosti či sporu. I přes rozdílnost názorů a cest by měl cítit, že jde o něj, jako o hodnotu. A hlavně by se neměl dělit na „my a oni“. Tak uvidíme.
Vyšlo v Neviditelném psu