Je řada událostí, které se rychle přemístí do učebnic dějepisu a už se o nich jen učí. A jsou události, které ne a ne se stát historií a stále budí emoce. Bitvu u Lipan dnes bereme jako událost, co ukončila husitskou dobu, tu na Bílé Hoře jako předzvěst třicetileté války. Bitvu u Sedanu v první světové politujeme a vylodění v Normandii oceníme jako excelentní strategickou operaci. Dokonce atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki či Kubánskou krizi probírají už jen historici. Obdobně pozdější války v Koreji a Vietnamu.
A pak jsou události, které ani po letech neztratily svůj emocionální náboj a propisují se do oblasti práva, žurnalistiky a ovlivňují politická rozhodnutí. Sem patří Hitlerova nacistická Třetí říše, holokaust a koncentrační tábory. Kupodivu bolševický Stalinův teror jako by neměl takový historický náboj. Takovým evergreenem je i vztah Arabů k Izraelcům. Proč něco vyšumí a zapadne a jiné ne? Některé události se z historie i dodatečně vytahují, aby mohly být medializovány a politizovány. To je třeba kolonizace Nového světa a etapa otroctví. Kupodivu ne toho bílo-bílého, ale jen bílo-černého.
Je to proto, že blahobytná liberální společnost se ráda chytí nějakého konceptu (lidmi způsobného klimatického oteplování, ochrana lidských práv či historické křivdy) a bazíruje na slovních popisech a vůbec nebere v potaz historický kontext těchto událostí. Bez něj tyto události visí jen tak v prostoru a je na ně nahlíženou jen optikou současnosti. Těžko tak můžete vyčítat středověkému rolníkovi, že si večer nerozsvítil elektrickou lampu. U nacizmu a holokaustu je to způsobeno mimořádně silnými důsledky událostí a obavou o recidivu ve spirále historie. Také s usazením odsunu Němců z Československa a Benešových dekretů do historie byly problémy. To proto, že tady šlo o velké majetky. Ale historie je taková studna, kam nakonec všechno spadne.
Historii ovšem píši vítězové a její hodnocení je tomu poplatné. To vede k řadě absurdních situací. Ale i sama historie umí být absurdní. Tak Rudá armáda nás osvobodila od fašizmu, aby nás vzápětí uvrhla do totalitního komunizmu. Tedy s naší volební pomocí v r. 1946 při frustraci ze selhání spojenců při Mnichovském diktátu. Ale striktně vzato, spojenci nás neosvobodili z nějaké velké náklonosti, ale především proto, že bez vyhnání Němců od nás by nebylo jejich vítězství úplné. Naši přátelé se změnili a Němci už jsou hodní. A tak každým rokem pompézně slavíme osvobození toho malého pruhu Američany a jen tak jakoby mimochodem vezmeme na vědomí, že Němce z většiny našeho území vytlačili Rusové za značných obětí. Neměli si to později zkazit. Je to takové nesystémové, ale typicky české. Ale snaha přepisovat historii není jen českou specialitou.
Komunistický puč v únoru 1948 už se stal historií i díky dnešní marginální roli komunistů a vymírání těch pravověrných. V historii zapadla i důležitá role R.Reagana a M. Gorbačova a pomalu se tam propadá naše sametová revoluce s rolí Václava Havla. Jaký by byl asi jeho postoj ke konfliktu na Ukrajině, když vyzýval západ, aby pomohl vtáhnout Rusko do sféry demokracie?
Člověk, na rozdíl od zvířat, neusiluje jen o nasycení a rozmnožení, ale také o moc a to mu přináší mnoho konfliktů. Moc usnadňuje nasycení, ale nepřeje rozmnožování, snad proto, aby se nerozmělňovala. Proto vymírá a obměňuje se.
Co se jednou stalo, se nedá se odestát a mělo by se ponechat v klidu a šeru historie. Můžeme si z toho brát ponaučení či umělecké inspirace, ale události nechme spát. Historie, ale s uvážením dobového kontextu může dát mnohé i naší dnešní společnost. Mám na mysli analýzy egyptologa doc. Bárty o roli kolapsů říší, které nás předcházely, ze zobecněných důvodů, kterými čelíme dnes i my. Konec konců historie je tu i pro to, abychom se z ní poučili a neopakovali podobné chyby, což se nám tedy spíše bohužel daří.
Vyšlo v Neviditelném psu