Letos mi bylo 78 let a jak se objevují všechny ty krize, klimatizmus, korektnost a fůra pohlaví, covid a pak ještě Ukrajina, říkal jsem si „ještě, že mi je, kolik mi je, já už to nějak doklepu“. Narodil jsem se devět měsíců po dobytí Berlína, a když v Japonsku explodovaly první dvě atomové bomby, tak už jsem svým způsobem existoval. Přesto jsem naštěstí prožil celý život bez války. Mnohokrát to viselo na vlásku, ale obava z nukleární války velmocí vždy zafungovala. Jenomže pro ty nové generace je to často vše už jen historie bez zkušenosti. Jako počítačová hra. A tak se situace logicky zhoršuje.
Tuto situaci hezky popisuje americký právník Joseph P. Overton, který přišel s teorií Overtonova okna. O tom, jak se jevy původně absurdní a nepřijatelné mohou stát postupně diskutovatelnými a nakonec přijatelnými. Popsal spektrum myšlenek od „volnějších“ k „přísnějším“ podle jejich akceptovatelnosti ve společnosti. To rozhoduje o tom, jestli je politik nakonec prosadí či ne. A platí to i pro veřejné mínění. Jevy zpočátku nepřijatelné se po postupné diskusi stávají stále akceptovatelnějšími. Overtonovo okno vypadá asi takto:
• Nemyslitelné
• Radikální
• Přijatelné
• Rozumné
• Populární
• Součást politiky a života
A naopak běžné přijatelné jevy se mohou stát opačným postupem zcela neakceptovatelnými. Že to funguje, jsme se mohli v posledních dekádách přesvědčit například u všeobecné tolerance k lásce a vztahům stejného pohlaví. Před lety to bylo dokonce trestné a dnes se pořádají oslavné pochody, kterých se účastní i sympatizující heterosexuálové. A chtějí dokonce i manželství a adopci dětí.
Naopak všeobecně přijímaný trest smrti se stal po diskusích postupně nežádoucím a dnes je většinou zakázán.
Se znepokojením pozoruji rozvírání Overtonova okna v Ukrajinském konfliktu. Podpora Ukrajiny byla zprvu opatrná, slovy, sankcemi, financemi a zbraněmi, které Ukrajina už měla ve výzbroji. Pak se začaly dodávat účinné a dalekonosné západní zbraně, poslali se vojenští odborníci a Ukrajinci se cvičili v zemích NATO. Dobře tady máte naše zbraně, ale nesmíte s nimi střílet za svoje hranice. Máte je pro obranu. Nechceme vyvolat třetí světovou, když Rusko má největší jaderný arzenál. Jak se situace na frontě zhoršuje, dodá Západ i moderní stihačky F-16 s tím, že si už dovedeme představit, že zaútočí i do Ruska. Ukrajinci už tam ostatně útočí. Francouzský prezident Macron prohlásil, že si dovede představit francouzské vojáky na Ukrajině, Švédové pošlou letoun včasné výstrahy ASC 890. Rusové kontrují, že západní zbraně i vojáky budou považovat za legitimní cíl. Začíná se diskutovat, zda by Západ nemohl vytvořit bezletovou zónu nad Ukrajinou, či tam spíše sestřelovat ruské rakety. Rusko kontrovalo, že by možná demonstrativní atomový výbuch mohl přivést Západ k rozumu. Kde to jsme, když se takové věci pomalu stávají představitelnými? To se opravdu politici obou stran neobávají, že zatáhnou svět do té poslední války? Nebo je jim to jedno?
Lidsky to chápu a Ukrajinců je mi také líto, že se stali rukojmími zájmu velmocí. Jde o jejich svobodu. Ale existence světa je přece jen něco víc, než Ukrajina a jak vybalancovat pomoc napadené zemi a nevyvolat nakonec nukleární válku? Je zřejmé, že je nějaká hranice a totální vítězství jedné strany typu „dobytí Berlína“ není v dnešním světě možné a válka skončí kompromisem, který se nebude líbit žádné ze stran. Jde o to, jestli se to stihne.
Dokonce se začíná objevovat i opačné Overtonovo okno, s tím, že Ukrajina už nemá šanci dobýt zpět obsazená území a dříve či později bude muset odsouhlasit kompromis. Poukazuje se na možný obrat po Trumpově znovuzvolení.
Rozumný člověk chápe, že situace je vážná a nějaká nepatrná příčina či incident může vést k velké válce. Vždy jde o tu poslední kapku. A naše generace zhýčkaná blahobytem na ni rozhodně není připravena. Pak už nejde o nějakou svobodu, či kdo má pravdu, ale o holý život. Lidé v Ukrajinských pobořených sídlech už to vědí, my ještě ne.
Vyšlo v Neviditelném psu