co nás opustil …., tak takhle začínají obvykle zprávy v rubrice výročí. Zesnulého totalitního režimu jistě nebude nikdo ze čtenářů litovat, ale přesto se do decenia oslavy naší svobody vkrádá přídech jisté hořkosti. Porovnáme li tehdejší desetiletá očekávání se skutečností, může se nám to zdát málo. Ano, v něčem jsme si sami a snad i zbytečně zkomplikovali situaci. Přecenili jsme bezbřehé zákony volného trhu, které převálcovaly i morálku. Ale nezapomeňte, že jsme byli v roli domestikovaných zvířat, která ze svého chléva viděla od žlabu jen malý a stále stejný kus oblohy. A najednou jsme se netrpělivě rozběhli do širé přírody, kde je tolik zajímavých možností, ale kde zákonitě číhají i mnohé nástrahy. A jsme teď v roli mravokárců proto, že jsme o něco mravnější a nebo proto, že jiní byli prostě rychlejší, odvážnější a měli méně skrupulí? Oni přece ti tuneláři také riskovali. Nemohli mít jistotu, že jim to nakonec tak krásně projde, to nikdo v té porevoluční euforii nepředpokládal. A tak tou největší škodou nejsou ty vytunelované miliardy, ale šrámy, které spolu s málo důvěryhodnou a rozhádanou politickou scénou tím vytvořili na duši nás všech. A promarněné vzácné období jednoty národa, které historie vytvoří jen párkrát za století. Protože, co je horšího než všeobecné povědomí: ”Ale, vždyť to všechno stejně nemá cenu..”! A proto si myslím, že tak hrozné to rozhodně zase není. My už máme takovou tendenci přehánět. Ať už své premiantství nebo svůj marasmus. Jako generace kompletně se učící žít ve svobodě a demokracii se máme i za čím ohlédnout. Máme vybudovánu základní demokratickou strukturu státu, pevně jsme se přimkli k demokratickému západnímu světu, takže se nemusíme bát vnějších napadení či ”vnitřních” převratů. Nejsme už tak vydáni na milost ”těm nahoře”. Soukromá ekonomika zajišťuje, že ať je ve vládě Pepa nebo Franta, je v obchodech chleba i kaviár, jezdí vlaky i autobusy. Naše děti si vybírají školy podle svých schopností a ne ty, na které je podle posudku rodičů vezmou. Za naše politické i jiné názory nám už nehrozí zlatá mříž ba ani ztráta zaměstnání s tím, že už podobné nikdy nenajdeme. Naše koruna patří k velmi pevným měnám, je plně směnitelná a cizí zboží je pro nás stejně dostupné jako naše. Chceme li jet do ciziny, tak se prostě sebereme a jedeme. Ani viza většinou nepotřebujeme. Vybavení našich domácností se nedá srovnat s tím předrevolučním. A i když nadáváme, tak ruku na srdce i toho dobrého je dost. Vždyť ani první republika na tom nebyla po deseti letech také premiantství nejlépe – vstupovala do velké hospodářské krize. Pravda tehdy to byly vnější vlivy, dnes je to v nás. Ale nezapomeňte, že neomylně platí, že každý národ má takovou vládu a ekonomiku, jakou si zaslouží. Proto nám nezbývá, než trpělivě a cihlu po cihle ten dům stavět. A ty křivé cihly vytahovat a vyhazovat. Jako svobodní a sebevědomí lidé. 17.11. 1999