Samičky savců to mají jasné. V období říje jsou k samcům přívětivé, až lascivní, aby si vykoledovaly nové potomstvo, tak jak jim velí geny. Je to tak od nepaměti, když savci začali dominovat po dinosaurech. Ale samičky primátů a člověka se vymykají. Ty žádnou říji nemají. Zatímco ostatní savčí samičky v období mezi říjemi o samečka ani nezakopnou, ty lidské zakopnou a nejen občas.
Ovšem celou dobu se krášlí, malují, líčí a oblékají se do krásných a svůdných rouch. Těch peněz, co utratí dnešní žena za kosmetiku a módu. Živí celý průmysl. Co za tím je? No my jsme tomu rádi, protože málo co zvedne mužovi náladu jako pohled na hezkou upravenou ženu. A to jakoukoliv. Pak bývá často těžké odtrhnout pohled. Vědci dokázali, že už zvuk klapotu ženských podpatků na dlažbě zvyšuje u mužů tvorbu testosteronu. A což teprve oční vjem. Ženy to pochopitelně vědí a počítají s tím. Užívají si obdivné pohledy mužů a závistivé těch méně úspěšných žen. Nechávají muže, aby se kochali a představovali si. Těch pár vteřin splní cíl a u žen vyplavuje v mozku endorfiny a u mužů testosteron. Ale jen se podívat. Opovažte se sáhnout nebo něco říct. Nejsem na lovu, jen se ubezpečuju! Že je vše v pořádku a jsem stále žádoucí.
Ženy ovšem umí lovit, ale podnikají to jednou či maximálně párkrát za život. Chtějí vztah a vlastnit. A vybrat vhodného otce pro své potomky. Pak ovšem vyhlédnutá kořist nemá prakticky šanci uniknout. Jsou emotivní a skvělé manipulátorky a tak nás snadno přesvědčí, že být uloven, je vlastně to nejlepší, co se nám mohlo přihodit. A ještě to navléknou tak, že my se ucházíme a doprošujeme. Ne nadarmo jsou tím základním živočišným druhem a my jen tak přicmrndáváme civilizací, válkami či obživou. A také obdivem.
Rozumná žena ovšem nechá svého muže, aby se občas podíval a pokochal i okolo, nejlépe ovšem pod jejím dozorem. Protože nikdy nevíte, co by to mužské plémě mohlo vyvést, když konkurentky nelení. Ale také vědí, že není možné jíst každý den k snídani jen stejnou paštiku, byť tu exkluzivní francouzskou. To pak jednomu zachutná i chleba s máslem.
Všimněte si, kdy se ženy malují, krášlí a oblékají. Už jste snad zažili, aby to žena udělala, než vám ke stolu přinese večeři? Já ne. Dělají to, když vyrážejí ven. To si vždy na sebe namalují ten správný obličej a zahalí se do oblaku vůně. Na procházky, do společnosti. Tam kde je může sledovat nejvíce objektů, když už tomu věnovaly takové úsilí. Kosmetika a móda je totiž u žen genetickou záležitostí. Ne tak u mužů. Muž si najde optimální oblíbené a pohodlné oblečení, do toho se navlékne a pak ho nosí do roztrhání pokud možno všude. Proto je snadné na mužích vidět podobné či stejné oblečení. Ne tak u žen. Když žena ve společnosti narazí na ženu ve stejných šatech, mají obě po náladě, místo aby si potvrdily svůj dobrý vkus. Je to velké faux paux, protože každá žena chce být originálem a jedinečná. A zpravidla také bývá.
Ženy tedy chtějí a musí být krásné. Bez toho by to nebyly ženy. Cosi je pudí. Nedělají to pro nás, ale ze své podstaty. A my z toho benefitujeme. Tak ať už to evolučně vzniklo z čehokoliv, buďme za to vděční. Obdivujme je a kochejme se. Spokojena budou pak obě pohlaví. A pokud byste snad zapochybovali, tak si vzpomeňte, že takový pavouk nebo kudlaňák to má mnohem horší.
Vyšlo v Neviditelném psu