Vzpomínáme sto let od úmrtí Franze Kafky. Tento světový spisovatel je i náš, byť psal německy, protože žil a patřil k Praze té doby. Byl to emocionální introvert a cítil svět po svém. To je na něm cenné byť trochu děsivé. On si byl vědom své jinakosti, a proto chtěl své dílo zničit. Naštěstí se tak nestalo. Jeho svět nás zajímá i děsí, podobně jako A. Edgar Poe. Děsí nás představa, že se takový svět může zhmotňovat. A on se občas zhmotňuje. Tu v Osvětimi či Terezíně, Hirošimě a v dalších podobách. V padesátých letech stříleli komunisté na vlastní, kteří chtěli pryč a my dnes nemůžeme střílet na vetřelce, kteří nás přicházejí rozložit. Probíhal nejeden Proces. Dělíme se na zelené blouznivce a ekologické ateisty, chcimíry a válkychtivé. To vše by Kafka jistě také cítil a intenzivně prožíval.
Přeměna na brouka už nevyznívá tak děsivě, když na dnešní mladé číhá svět LGBT+, mohou uvažovat o desítkách podob pohlaví a identity nebo se stát prostě nebinárními bytostmi. Svět může v jednom okamžiku skončit stiskem červeného tlačítka. Nejen tuberkulóza, ale další nemoci klepou na dveře. Neustále nás přibývá a Země nám už začíná být těsná. Zdá se vám to málo děsivé? Jak by to asi viděl Kafka a co by napsal dnes? Asi by už nezemřel na tuberkulózu a žil déle. Ale obávám se, že by nebyl šťastnější. Navštivte ho někdy na Vinohradském židovském hřbitově v Praze a dejte mu na hrob oblázek.
Literatura bývá předvojem historie a spisovatel musí být trochu jiný a ne zcela normální. Pak se i nevědomky stává prorokem. Je jich celá řada a z ní v poslední době vyčnívají F. Kafka a G. Orwell. Čteme je, obdivujeme je, ale málokdy jim opravdu nasloucháme a rozumíme.
Vyšlo v Neviditelném psu