Fyzika nás učí, že systémy pracují nejlépe v rovnováze, kdy jsou i nejhospodárnější. Malými vratnými změnami vyrovnávají drobné odchylky a entropie, ta míra neuspořádanosti a chaosu nenarůstá. Technické vědy toho již dávno využívají. Ale ono to platí i pro hospodářství a ekonomiku.
Blahobyt předchozích dekád na tom byl založen. Globalizace slavila úspěchy, vyrábělo se tam, kde to bylo nejvýhodnější a nejlevnější. Vyspělý logistický a dopravní systém pak dopravil vše včas tam, kde to bylo potřeba a tak nebylo nutné vytvářet velké zásoby, které umrtvují kapitál. Ceny byly mírné. Svět byl okouzlen tím, jak to funguje, že ani nepolitikařil. Nemusím ho mít rád, ale když mi to prodá výhodně a já ušetřím …
Jenomže člověk je tvor rýpavý a pálí ho dobré bydlo a nejinak se chovají státy. Nestačilo jim, že si druhého koupí, chtěly rozšiřovat i svůj politický vliv. Západ, jako historický ekonomický hegemon, se pasoval do role světového četníka a šiřitele morálky. Ne všechny jeho zásahy v Orientu a Africe však byly úspěšné. Čína chtěla na svůj obrovský obchodní přebytek navázat i vlivem a dostala zálusk na Taiwan a okolí, když už před tím získala Hongkong. Rusové vyhodnotili, že trvalé pomalé rozšiřování Západu a NATO na východ, až k jeho hranicím je už závažnější, než benefit ze vzájemného obchodu a tak zasáhlo vojensky na Ukrajině.
A je po idyle. No vidle do ní hodila i až náboženská reakce Evropy na klimatické oteplování. Místo aby se snažila změněné situaci přizpůsobovat, rozhodla se bojovat s přírodními a vesmírnými silami. Nedbala historických zkušeností, že poroučení větru a dešti už tu bylo. Totální změna orientace ekonomiky na obnovitelné zdroje je obrovský zásah, který vyžaduje velké investice. Jsou to tak zvané transakční náklady na změnu. Když se změna osvědčí, navrátí se, pokud ne jsou ztraceny. My teď zjišťujeme, že na totální elektromobilitu nám chybí elektrárny. A přitom i ty současné už nesmíme krmit uhlím a plyn je drahý. Řešením možná bude, že jedna či dvě generace na automobil prostě cenově nedosáhnou. Svět obepíná rozsáhlá síť čerpacích stanic fosilních paliv, ale my ji budeme muset nahradit nabíjecími stanicemi. Naplnění nádrže benzinem zvládnete do pár minut, ale elektřina leze do baterií mnohem pomaleji. Hořící benzinový automobil stačí zchladit, protože studený benzin už nehoří, ale elektrickou energii ze zkratované baterie nijak ven nedostanete. Je toho spousta, co nás překvapuje a s čím se budeme muset vypořádat. Když se systém utrhne z řetězu, není snadné ho ubrzdit a přivést opět k pořádku. Každé narušení, jako nárůst cen energií nebo nedostatek suroviny se systémem šíří jako lavina. Tu nejsou léky či se ztrácí konkurenceschopnost energeticky náročných odvětví.
Příroda se už na to nemohla dívat a tak nám covidem připomněla, že žádný strom neroste do nebe. Jsme v maléru, i když na palubě ještě stále hraje hudba a tancuje se. To, co dříve vytvářelo náš blahobyt a usnadňovalo nám život, jde na boj s klimatem či zbrojení, když svět se stal zase nebezpečným. A my, když se znepokojením sledujeme, jak rostou ceny a jak nám inflace požírá životní úspory, se už nebojíme jen o náš blahobyt, ale také celosvětového konfliktu. A přitom to 21. století začínalo tak nadějně.
Co s tím? Jak obnovit rovnováhu? Je třeba spolu mluvit, jednat a dohodnout se. Politika není o totálních vítězstvích ale o sjednání funkčního kompromisu možného. Po uzavření míru bude třeba Rusko, ať už bez Putina nebo s ním, znovu zapojit do Evropské dělby práce. Jinak odkloní své velké surovinové a energetické bohatství směrem do Asie a jen tím uspíší její vývojový růst a naše zaostávání. Ujasnit si svůj postoj ke Green Dealu. Zatím ho v EU propagují nejvyspělejší země podle své představy. Ty na to mají a obětují jen kousek ze svého vysokého životního standardu. Ale mělo by se postupovat podle nejslabšího článku, aby to přežil. Nějaké dotace jsou jen chladivou náplastí. Budou obyčejní lidé chtít obětovat podstatnou část své životní úrovně tady a teď pro něco, co se možná projeví za sto let?
V dobách rovnováhy panuje i sociální smír. Ne, že by všichni byli spokojeni s výší svých platů, ale jsou relativně stálé a ani ceny se moc nemění, tak nebrblají. Ovšem teď v době drahoty lékaři chystají výpovědi z přesčasové práce a to mají jedny z nejvyšších platů. Učitelé vyhlašují stávkovou pohotovost. Společnost je v pohybu a stává se nestabilní a obtížně předvídatelnou.
Z důvodů nenarušení rovnováhy je třeba postupovat pomalu a dát systému čas, aby změny vstřebal a přizpůsobil se jim. Budou toho naši političtí vůdci schopni, anebo budou smeteni nespokojeným davem? Zatím to na rozumný přístup moc nevypadá. Riziko je i v tom, že rozvláčnou chybující demokracii pak může vystřídat i režim pevné ruky a s tím máme své špatné zkušenosti.
Vyšlo v Neviditelném psu