Dlouho mi vadila rozháranost a nejednotnost naší společnosti. Vždycky se nějak dělila, tu na pravdoláskaře, zemanovce, pražskou kavárnu, klimatické aktivisty a jejich popírače a nyní na válečníky a chcimíry, desoláty a trolly. Ti se vždy svářili, obviňovali se a byli nesmiřitelnými nepřáteli. Říkal jsem si, jaké by to bylo pěkné, kdyby lidé byli jednotní a táhli za jeden provaz, jako tomu bylo o sametové revoluci.
Pak jsem si ale uvědomil, kam by měli táhnout za jeden provaz? K té jediné správné pravdě? Ale která to vlastně je a kdo ji zná? Náš svět je tak složitý, že mu vcelku nikdo nerozumí. Pak je nebezpečné, že někdo něco vykřikne a jednobarevný dav za ním půjde. Vždyť lidé také nejsou stejní. Někdo je hnědooký, jiný modrooký, blond či tmavý. Někdo perfektně běhá a jiný se sotva šourá. Někdo umí počítat, jiný sotva číst. Každý máme své sny, touhy a priority a ty nejde vtěsnat do jedné šablony.
Nedávno tu na psu pan Kolman připomínal, že jednota není ani v USA, Anglii, Francii ani Itálii. Ta je naopak v Severní Koreji a teď také v Rusku. A to je hluboká pravda. Příroda má mnoho živočišných druhů a ne jednoho vzorového býložravce, jednu šelmu či ptáka. Ta různost je důležitá a nakonec stabilizuje. Kdyby byli pradávní lidé spokojení s křesadlem či rozděláváním ohně třením, dodnes bychom neměli zápalky, zapalovače. Vždy se najde někdo, kdo není. Je třeba mnoho cestiček a ty nakonec vytvoří řeku. Vývoj sám nakonec vybere ten rozumnější směr. Pravda, někdy to až příliš dlouho trvá, ale to je daň za stabilitu a robustnost.
Vezměte si třeba i to zelené náboženství, které nám tu řádí už více, než dekádu. Po počátečním nadšení a Green Dealu se už ozývá stále více kritických hlasů, že takhle jednoduše a razantně ne, že to přinese více škod, než užitku.
A pak jsem si uvědomil, že vůbec nejde o jednotu, ta spíše boří, než tvoří. Jde o toleranci a vzájemný respekt k druhému a jeho pohledu na věc. Ostatně to bylo to krásné, co nás tak spojovalo v průběhu sametové revoluce. Nevěděli jsme ještě, co chceme, ale zato, co nechceme. Na náměstích klíči cinkali vedle sebe dělníci, zelináři, lidé z kanceláří. Dovedli jsme odpustit pomýleným mladým esenbákům, které poslali mlátit studenty. Dnes neodpustíme, že jeden chce Babiše a druhý Fialu. Instinktivně jsem vždy cítil, že desetimilionový národ by měl mít tak tisíc fašistů, pět set skinheadů, tisíc komunistů a pět set anarchistů. A také Sládka či Okamuru a jeho příznivce, pár sportovních chuligánů. Samozřejmě se nezbavíme ani zlodějů a sem tam nějakého vraha. Jsou důležití. Nastavují nám zrcadlo a zabraňují, abychom zkostnatěli nebo usnuli na vavřínech.
Jen různorodá, doplňující se společnost má šanci v dnešním složitém světě. Ten soused, co volí jinak, přece není v jádru zlý člověk, nebije manželku a má rád své děti. Měl jinou historii a k svému názoru dospěl z jiné strany. Máme tedy jen trpně snášet jiné názory, byť se nám zdají sebebizarnější? Ne, naší povinností je věcně vysvětlit ten svůj, říct proč si to myslím. Člověku, co říká, že dvě a dvě je pět zkusit osvětlit zákony aritmetiky. Jen zkusit, a jestli zůstane u pěti, tak to je jeho věc i právo. Nezlobit se proto na něj. Klidně s ním u piva probrat pěstování rajčat, na kterém se shodnete.
Je to těžké, ale třeba relativně dobře se to už dlouho daří ve Švýcarské konfederaci. Tam dokonce mluví čtyřmi jazyky, a přesto dovedou sladit své názory. Byli natolik rozumní, že mezi sebe jen tak někoho nepustí a získat švýcarské občanství patří k nejobtížnějším. Svůj blahobyt si chrání a nemíní se o něj s nikým dělit. Jsou oázou rozumu v dnešním oblouzeném světě.
Takže pamatujme, ne jednota samotná, ale jednota a tolerance v různosti je tím žádoucím cílem.
Vyšlo v Neviditelném psu