Je nepopiratelné, že za svoji dnešní svobodu vděčíme ve velké míře
demokratickým zemím sdruženým v NATO a nic na tom nemění ani
fakt, že oni nevynakládali miliardy dolarů na boj s komunizmem
jenom jaksi kvůli nám, ale ze svého životního zájmu. Teď jsme tedy
součástí demokratického tábora a vzniká otázka loajality k jeho
jednání. Je komplikována tím, že jednání tohoto tábora je spojeno a
v rozhodující míře ovlivněno jedinou světovou supervelmocí
a dohromady tedy představuje sílu, které není ve světě nikdo schopen
reálně oponovat a odporovat. To je na jedné straně dobré z hlediska
vítězství demokratických myšlenek, ale zároveň každé velké vítězství
a velká moc v sobě skrývají potenciální nebezpečí postupného
opojení a zkorumpování mocí. A to vůbec nemusí být vědomý nebo cílený
proces. Prostě mám na svých bedrech starost o celý svět, musím
rozhodovat a řešit, až jednoho dne podlehnu pokušení své neomylnosti
a začnu si hrát na Boha. Proto budoucí ohrožení demokracie nebude
přicházet z různých fanatických a fundamentalistických režimů,
ale přímo z centra demokratického tábora. Zprvu ani nebude
ohrožovat běžné demokratické svobody svých občanů, spíše se je bude
snažit formovat až vytvoří ideologii. Na každou ideologii se nalepí
zájmové a mocenské skupiny, což spolu s globalizací může
vytvořit blok, který už bude mít pravdu ve všem. A každá ideologie si
vždy dovedla vytvořit legendu, která přinejmenším pro své vlastní
lidi zněla velmi věrohodně a lákavě. Touto pochmurnou vizí nechci
strašit, ale jen připomenout těm, co si myslí, že jsme jednou provždy
za vodou, že demokracie se musí neustále chránit, pěstovat a
kultivovat a ztratit ji je velmi lehké. Nejlepší ochrana demokracie
je pluralita názorů spojená s respektem k oponentům. Cesta
demokracie je sice pomalá a klikatá, ale zato bezpečná. Problémy se
musí bohužel ”vyhádat” a uzrát. Jakákoliv zkratka se může
později vymstít.
A proto si myslím, že i tváří v tvář akci NATO v Jugoslávii,
kde mám trochu nepříjemný pocit, zda už si NATO nehraje tak trochu na
Boha, máme i jako noví členové nejen právo, ale i povinnost
prezentovat nahlas své různorodé názory. Vždyť hlásat ten oficiální
názor podpořený mocí je a bylo vždy to nejjednodušší. A teze ”co
Strana činí, vždy dobře činí” patřila k těm
nejzhoubnějším. Bohužel dnes se těžko posuzuje, kdo hájí oficiální
názor z přesvědčení, kdo jaksi z genetického zvyku a kdo si
na něm přihřívá svoji politickou polévku. Říct své výhrady je přece
o něco statečnější, i když to dnes oproti minulým desetiletím
takového ”disidenta” už neohrožuje existenčně. Jinak bych
měl totiž zatraceně nepříjemný pocit, že jsme pouze přelezli
z jednoho zadku do druhého. otisk Deník Mělnicka dne
15.4. 1999