Se svobodou a demokracií to je jako s ovocem. Nejprve máte krásný květ, který okouzluje a vábí, ty pak vytvoří plody, které uzrají a sladce chutnají. Vše se zdá být ideální. Ale plody přezrávají a rozbředávají se. Zasáhne hniloba. Ne nepodobně je to se svobodou a demokracií. Když o ni usilujete a bojujete, voní. Pak se z ní chvíli těšíte, opojeni polevíte a začnete o ni pomalu přicházet.
Vždy se totiž najdou sociopati, kteří ji začnou usměrňovat a přetvařovat k obrazu svému. Je zákonité, že se snaží postavit v čelo davu a udávat směr. Normální lidé pracují a těší se z rodinného života.
Bylo tomu tak zatím vždy a ideály pro které lidé plédovali a vzhlíželi k nim s nadějemi, postupně zklamaly. Začalo to s republikou už ve starém Římě. Vlastně už dříve s Athénskými tyrany. Nejlepším příkladem je Velká francouzská revoluce na konci 18. století.
Demokracii ale objevili a prosazovali inteligentní vizionáři jako Solón nebo otcové zakladatelé v USA. Byli přesvědčení, že je správná a bude fungovat. A ona také umí fungovat. Vyžaduje ovšem také vzdělané občany, kterým jde o společné blaho a umí táhnout za jeden provaz. A takových není zas tak moc.
To ale neznamená, že bychom o demokracii neměli usilovat a kultivovat ji. Jak říká W. Churchill: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli“. Z toho však také vyplývá, že nikdy nebude hotovo. Demokracii je nutno živit a udržovat, aby nám nezašla na úbytě. Má stejnou vlastnost jako řád a uspořádanost. Samovolně ale i působením všech těch sociopatů ji postupně ubývá. Zanášejí ji svým prachem a vnucují nám své pravdy, jako bychom sami nedokázali poznat, co je dobré a co ne. Ty správné názory nám raději sami předkládají. Jednoho dne bychom se mohli probudit a demokracie bude pryč.
Je to jako boj dobra se zlem, ten také nikdy nekončí a nedá se zcela vyhrát. Na tu podstatu, tedy svobodu a demokracii se snadno nalepují nánosy hlouposti či korektní horlivosti, které ji diskreditují a rozmělňují, až ji překryjí. Takže jestli máte také pocit, že s naší i evropskou demokracií to teď není zcela v pořádku, musíme to dát najevo a usilovat o nápravu. Jak? To není tak jednoduché. Předně nebát se říkat své názory, i když nebudou vždy vítané, nepodléhat autocenzuře. Ta je totiž metou všech těch sociopatů. A ve volbách dobře važte, komu dáte svůj hlas. Někdy možná máte pocit, že není komu. V EU by to asi chtělo podpořit protizelené a proticentralistické křídlo a snažit se tak zabránit nevyhnutelnému úpadku. A ve vnitropolitické scéně si netroufám radit. Všichni se už stačili nějak zprofanovat. Kdysi jsme kritizovali opoziční smlouvu a dnes máme dokonce pětikoalici. Dát hlas novým vznikajícím subjektům je sice nadějné, ale i riskantní a také váš hlas pravděpodobně spadne do kanálu díky pětiprocentnímu limitu. Cítíme zhoubný vliv populismu, nároků a života na dluh a jako kdybychom vyhlíželi mesiáše a to je ten nejhorší stav. Takový byl před vznikem druhé světové války ve značné části Evropy a skončilo to diktaturou. Tak si držme palce a snažme se.
Vyšlo v Neviditelném psu