Život na Zemi se řídí postupným vývojem – evolucí. Ač vše neživé se rozpadá, život má tendenci naopak postupovat od jednoduchého ke složitějšímu a komplikovanějšímu. Z jednoduchých buněk vznikaly více strukturované, až se posléze začaly sdružovat do mnohobuněčných, kde se specializovaly a centralizovaly. Byla to vývojová tendence a nemá smysl klást otázky, zda to dělaly dobrovolně z nějakého zájmu. Nepochybně tím získaly nové vlastnosti, robustnost, bezpečí a větší zdroje. Zároveň ovšem ztratily individuální svobodu. Ovšem, co je to svoboda pro prvoka? Vývoj je vývoj a co se neustále opakuje s určitou tendencí, tomu se neubráníš.
Ovšem podobnou tendenci je možno pozorovat i v lidské společnosti. Od nepaměti vznikaly velké mocné říše, které se snažily ovládnout ty ostatní. Díky tehdy ne dostatečně efektivní infrastruktuře doplácely na svoji velikost a zanikaly. Historie má příkladů bezpočet. Jejich cílem bylo ovládnout svět. S rozvojem technické civilizace se tyto tendence nijak neotupily, ba právě naopak. Státy spolu bojují o moc a nadvládu, a konečným cílem je vytvořit nervové centrum planety. Koncentruje se moc i zdroje. Ti slabší se podřizují nebo mizí v propadlišti dějin.
V současné době máme tři taková soupeřící centra. Končící Rusko, zaostávající USA a rostoucí Čínu. Až jedno z nich zvítězí, bude se snažit o homogenní uniformní společnost a zavést svá pravidla, jaká fungují v mnohobuněčném organizmu. Každý bude mít svoji vymezenou roli a povinnosti. Zdá se, že je to evoluční tendence podobně jako v přírodě. Takové systémy obvykle fungují zdánlivě bez velkých problémů a ztrát. Svoboda jednotlivce totiž vnáší do systému nahodilost a chaos. Může být užitečná spíše v krizových chvílích, kdy rutinní řešení nevedou k standardnímu cíli. Je tedy demokracie jenom přechodným stádiem, které má usnadnit kooperací stmelování do větších celků? Než se moci pevně chopí neúprosný řád? Pejorativní „řídit stát jako firmu“, možná vystřídá „řídit stát jako organizmus“. Globalizace a digitalizace společnosti dnes už umožňuje propojit a řídit celý svět. Takřka okamžitě víme o tom, co se přihodilo na druhém konci světa. Lidé se selektují a spojují v sociálních bublinách, kde se utvrzují ve svých názorech či nevědomosti. Posílají se suroviny a produkty. Nervové centrum nemusí být centralizované třeba v Pekingu či New Yorku, ale může být distribuované v celé internetové síti obepínající planetu. Jak dlouho si ještě protagonisté zachovají pocit své individuality a kdy se změní v beztvaré „my“?
Ne příliš radostná perspektiva, protože kdo by se chtěl stát buňkou trávicího nebo vylučovacího traktu, když individuální svoboda je tak příjemná? Podobnými myšlenkami se už v minulém století zabýval Pierre Teilhard de Chardin, francouzský náboženský myslitel a vědec, geolog a paleontolog, člen Tovaryšstva Ježíšova. Je znám především pro svůj koncept Vesmíru jako skutečné evoluce, jež není předurčená či plánovaná, ale směřuje ke svému cíli v bodu Omega, který rozmanitost světa aktivně spojuje a přitahuje. V určité fázi má vzniknout až vědomí planety, jakési „já Země“.
Možná to je obecná vlastnost a tendence vesmíru, možná ne. Na Zemi máme i koncept diverzity, různosti, který se osvědčil a zachránil život při mnoha situacích, kdy mu hrozila záhuba. Smutné je ovšem, že evoluci ovládají mohutné planetární síly prostředí a klimatu a ty neberou zřetel na přání a vůli protagonistů. Ta je jen jako pocit závratě částic padajících v gravitačním nebo elektrostatickém poli. Každopádně společenská evoluce se nyní ubírá neradostným směrem, který nevěstí nic dobrého. Na druhé straně v reálném světě není nikdy nic jistého a historie už mnohokrát dovedla překvapit. Překvapí znovu?
Vyšlo v Neviditelném psu