V r. 1914 se udál sarajevský atentát na následníka trůnu a jeho ženu srbskými nacionalisty. Monarchii popudil a usoudila, že za to Srbové musí být potrestáni. Těm však přišlo na pomoc carské Rusko a konflikt byl na světě. Na základě svých zájmů se připojovali další a víme, jak to skončilo. Situace byla nazrálá, řeknete.
O sto let později v. r. 2014 proběhl v ukrajinském Kyjevě Majdan, který svrhl legálně zvolenou vládu. Ruský car Putin se rozhodl, že za to a upozaďování rusko mluvících Ukrajinců musí být Ukrajina potrestána. Vleklo se to a na pomoc ji ovšem přišlo NATO. Zatím ne přímo svým vojskem, ale svými zbraněmi a zásobuje ji.
Je to velmi nestabilní nebezpečná situace. Rusko válku nenazývá válkou, ale speciální vojenskou operací. Západ také netvrdí, že je ve válce, ale de facto je a to že zatím bojuje jen prostřednictvím Ukrajinců je jen slovíčkaření. Této situaci říkám „porovnávání pindíků“, politici jsou totiž často jako malí kluci. Jedna strana udělá něco a ta druhá musí reagovat a pokusit se ji trumfnout, aby neztratila tvář. Když to dělají na pískovišti kluci s kyblíčky a lopatkami je to úsměvné. Ale když to dělají politici a generálové s velkým jaderným arzenálem, je to krajně nebezpečné a nezodpovědné. Rukojmími jsme my všichni.
Je logické, že pomáháme svým kamarádům Ukrajincům, když byli napadeni. Navíc ještě těmi zlými Rusy, s kterými sami nemáme nejlepší zkušenosti. Otázka ale zní, kam až budeme ochotni zajít? Část své životní úrovně jsme tomu už obětovali a zatím zas tak moc nereptáme. To jiní reptají víc. Pomáháme ukrajinským uprchlíkům a jejich dětem. Dodáváme zbraně a další materiál. Ale podobně jako před sto lety, konflikt přerůstá na soupeření mezi Západem a Ruskem a to už není legrace. Západ by konfliktu rád využil k oslabení Ruska, to je z jeho pohledu pochopitelné. Čím více, tím lépe. Tváří tvář problému s Čínou by se rád zbavil Ruska. Situace je totiž opět nazrálá. Ale kde je ten bod zlomu zvířete zatlačeného do kouta, když má prst na spoušti atomového arzenálu? I tyto otázky jsme povinni si klást z odpovědnosti k svým dětem a světu.
Lze porazit Rusko bez jaderného armagedonu? U Sovětského svazu se to podařilo ale hlavně díky osobním kvalitám Michaila Gorbačova. Mocenská klika v Rusku si dá už pozor, aby nebyl zvolen někdo rozumný. Čím blíže k armagedonu, tím obtížnější bude od něj uhnout.
Situace je složitá v tom, že ne všichni konflikt chápou tak jednoznačně jako naše západní bublina. Už třeba Turecko či Izrael mají trochu jiný pohled. A to nemluvím o arabských zemích, Číně a zemích BRICKS. Nejsou na naší straně a sankcemi vůči Rusku se necítí být vázáni. Nesdílí naše hodnoty a považují je často za zprofanované. Většině světa je to zatím jedno a snaží se spíše na situaci vydělat přeprodáváním sankčního materiálu Rusům, či od nich nakupovat levněji energie, které jsme my odmítli.
Ale ani v naší bublině nejsou jednotné názory. Někteří podléhají válečnému nadšení, podobně jako kdysi němečtí a rakouští odvedenci s tím, že do Vánoc budou vítězně doma. Druzí zdůrazňují, že těch zmařených životů a hodnot už bylo dost a je třeba jednat a přijmout nějaký kompromis. Všichni by si pak měli uvědomit, co je v sázce. Stačí pár lidských selhání a už to nikdo nezastaví a atomový armagedon je dílem okamžiku.
Říkáme si správňáci a jsme přesvědčeni o své pravdě, ale to si říká druhá strana také. Vždy, když podléháme nějaké ideologii, ať už dobré nebo té horší, zúží se nám pohled a stáváme se trochu slepými a umíněnými. Nejlépe to vystihl myslitel rumunského původu Émil Michel Cioran, jehož citát z knihy „Nástin úpadku“ říká vše: „Kdybychom položili na jednu misku vah zlo, které na světě rozpoutali „čistí“, a na druhou zlo lidí bez zásad a bez zábran, rovnováhu by vychýlila miska první... Katastrofy zkažených epoch jsou méně tíživé, než pohromy způsobené epochami horoucími. Bahno je příjemnější než krev. V neřesti je více mírnosti než ve ctnosti, ve zvrhlosti více humanismu než v přísných mravech.“
Nebyl jediný, kdo si toho povšiml. Také téměř před sto lety irský spisovatel C. S. Lewis konstatoval: „Ze všech tyranií je ta, která je upřímně provozována ve jménu dobra obětí, snad ta nejtvrdší. Bylo by lepší žít pod vládou loupeživých baronů než pod všemocnými morálními šťouraly. Krutost loupeživého barona může chvílemi spát, jeho chtíč může být v jistý okamžik ukojen; ale ti, kdo nás trápí pro naše vlastní dobro, s tím budou pokračovat donekonečna, protože k tomu mají souhlas svého svědomí.“
Je to smutné, viďte. Ale nejdůležitější nejsou ideje, ale zdravý rozum a život sám. Lidé, kteří ho žijí a jejich každodenní problémy. V tom my Češi umíme být pragmatičtí a počkat si. Tak doufejme, že zdravý rozum zvítězí dříve, než bude pozdě.
Vyšlo v Neviditelném psu