Naše Země měla to štěstí, že se díky řadě příznivých a šťastných okolností stala kolébkou života. Jsou jimi především klidná mateřská hvězda, vzdálenost od ní tak akorát, stabilizovaná osa velkým Měsícem, ochranná magnetosféra a kupodivu velké množství vody. A také dostatečná vzdálenost od centra galaxie a její hladové centrální černé díry. Je to krásné, ale není to zázrak. Myslím, že život vzniká samovolně tam, kde jsou pro to vhodné podmínky. Podobně jako vznikne krásný krystal nebo krápník. Hmota už má takovou vlastnost vytvářet dočasné enklávy, které se za přísunu energie samoorganizují a zvyšují uspořádanost, dokud se neopotřebují a pak je přemůže všeobecný zmar a rozpad. Je to její jakási vzpoura proti času.
Proč je tedy zřejmě život tak vzácný a dosud jsme ve vesmíru na něj nenarazili, navzdory Drakeově rovnici, která vyčísluje jeho pravděpodobnost? Enrico Fermi se na konferenci r. 1950 v Los Alamos oprávněně ptal, „Kde tedy všichni jsou“? Poukazoval na zjevný rozpor mezi zdánlivě vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a tím, že není jakýkoliv důkaz o kontaktu s nimi a stopách po nich. Jenomže vesmír je jednak velmi rozsáhlé a také velmi nehostinné místo, kde se sváří velké síly a energie. Proto budou ostrůvky života tak vzácné a odlehlé.
Když se podíváme na náš pozemský život, tak jeho největší část se nachází ve formě nejjednoduššího jednobuněčného života, toho jsou kolem nás myriády. I bakterie jsou potravou ještě menších virů a bojují s nimi podobně jako my. Na základě jejich zbraní dvě vědkyně vyvinuly CRISPR, náš zatím nejdokonalejší nástroj pro genetické úpravy. Část těch malých se kdysi sdružila do mnohobuněčných a získala tak další možnosti. Naše biosféra oplývá fantastickou diverzitou. Najdeme v ní malé živočichy od hmyzu, myší, ještěrek až po obrovské slony a mořské savce. Těch malých je vždy více a větší jsou vzácnější. Je to proto, že toho malého vždy někdo uloví a tak se musí masivně a často množit, aby přežil. Kdežto slonice nosí své mládě 18 až 22 měsíců a pak ho musí ještě dlouho učit a opatrovat.
Tvář života na Zemi se mnohokrát měnila jednak díky evoluci a také hromadným vymíráním v důsledku pozemských i kosmických příčin. Karty byly znovu rozdány naposledy před 66 miliony let, kdy velký asteroid vyhubil generace dominantních dinosaurů. Jejich místo zaujali savci a na špici pyramidy se postupně vyšplhal jeden podivný holý a poměrně bezbranný hominid, který si zvolil pyšné jméno člověk moudrý (Homo sapiens). Co ho k tomu vedlo? Není to žádný zázrak, není moc rychlý, snadno zranitelný a silou také zrovna nevyniká. Místo ostrých drápů měl šikovné ruce. Na rozdíl od jiných tvorů více přemýšlel, využil oheň a začal používat nástroje, které zmnohonásobily jeho možnosti. Hromadil zkušenosti a znalosti a sdílel je řečí a pak i písmem. Zjistil, že jeho největší silou a zbraní je inteligence. Ne, že by ji jiní živočichové také neměli, podívejte se třeba na border kólii nebo delfína, ale ta naše je přece jenom lepší.
Dosáhli jsme toho hodně. Z původního putujícího, často hladového lovce jsme se usadili, začali se živit zemědělstvím a vybudovali technickou civilizaci. Protože jsme sami slabí, začali jsme využívat nejprve sílu zvířat, pak vody a větru, fosilních surovin a dnes i atomu. Vynalezli počítače a vytvořili umělou inteligenci. Ale s naším úspěchem jsme začali mít problémy. Rozvojem medicíny jsme umrtvili svoji evoluci, přírodní výběr a sociálno přestaly vybírat ty nejlepší. Je nás už moc a žádný strom neroste do nebe.
Podmiňuje inteligence i vznik moudrosti? Co to je vlastně moudrost? Všichni si ji cení a prahnou po ní. Teta Wikipedie ji definuje jako: Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností. A tak je jí jako šafránu. Je to tím, že máme v sobě stále geny té hašteřivé svárlivé opice. A geny nepřečuráš, jak říká můj přítel Petr. Tak se hašteříme, děláme si naschvály, pomlouváme se, válčíme spolu a zabíjíme se. Co svět světem je.
Těch moudrých, chytrých, co posouvají lidstvo dopředu, je málo a nemají to lehké. I moudrost, jako by tvořila jakousi gaussovskou zvonovou křivku. Na jejím vrcholu je většina normálních lidí, ani moudrých ani nemoudrých, kteří si žijí klidně svůj život, starají se o rodinu, baví se a věnují se svým zálibám. Na levém konci, kde se křivka pomalu sklání k nule, jsou ti nemoudří, zlí, často mocní, kteří rozpoutávají zlo, násilí a utiskují a ubližují jiným. Nemá to nic společného s nedostatkem inteligence, mnohdy naopak ta jim neschází, podobně i jako těm na vrcholu. Jde o rozložení moudrosti. A na pravém svažujícím se konci je to málo těch moudrých, kteří dělají čest názvu Homo sapiens a posouvají lidstvo dále. Prohlubují poznání, vytváří nové objevy, skvělá umělecká díla nebo složí zajímavou hudbu. Vychovávají jiné. Je mnoho forem moudrosti, ale ještě více hlouposti.
Bude mít naše jistě omezené působení na této planetě happyend nebo skončí nukleárním či ekologickým sebezničením? Zatím máme ještě chvíli času. Ale s přibývajícími problémy budou narůstat emoce a ty bývají protipólem moudrosti. Nespokojený dav spíš naslouchá výkřikům sociopatů, než šepotu moudrých. Konce bývají málo kdy idylické. Tak užívejme každého dne.
Vyšlo v Neviditelném psu