Idealisté dělí války na spravedlivé a nespravedlivé. O spravedlivé válce můžeme mluvit snad jen v případě vnucené války obranné při napadení vnějším nepřítelem. To byl případ útoku Iráku na Kuvajt. Válka v Jugoslávii však má jiný charakter. Dnes již má podobu války spíše občanské, kdy proti sobě válčí srbská a albánská komunita jugoslávských občanů. Ti první se snaží udržet celistvost země a ti druzí naopak odtrhnout území, na kterém mají etnickou většinu. Něco podobného zažily v druhé polovině minulého století i Spojené státy, když ve válce Severu proti Jihu museli přivést jižanskou Konfederaci k rozumu, rozuměj porážce, aby jí rozmluvili úmysly se odtrhnout. Trvalo to několik let a stálo statisíce životů. Na čí straně bylo tehdy právo? V historii je to zkrátka tak, že vítězům se již takové otázky nekladou. Proč je třeba se nad těmito problémy zamýšlet? Protože jsme v médiích a v podání umné propagandy našich spojenců často vedeni jen k víceméně jednostrannému pohledu. Etnické čistky a utrpení kosovských občanů je odsouzeníhodná katastrofa, překračující všechny normy lidského chování, ale proč to dochází tak daleko? Protože Srbové jsou nějaký národ libující si v násilí a ukrutnostech? Tomu samozřejmě nevěří ani malé děti. Územní celistvost si chrání každý stát a tak hrdý národ, jakým Srbové bezesporu jsou tím více. Jak se máme dívat na albánskou kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK)? Jsou to bojovníci za svobodu nebo teroristé a rozbíječi? To závisí jistě na úhlu pohledu a v hodnocení se jistě dočkají obojího. V Severním Irsku bojuje za odtržení od Británie irská osvobozenecká armáda (IRA) a ve Španělsku baskická organizace ETA. K oběma se staví demokratická Evropa tak, že s nimi odmítá zasednout k jednacímu stolu. Prvotním impulsem k problémům v Kosovu nebyla nějaká patologická záliba Srbů ve vybíjení Albánců, ale rozhodnutí jugoslávských občanů etnického albánského původu uplatňovat své národnostní požadavky na odtržení od Jugoslávie a to i se zbraní v ruce. To je velmi závažné rozhodnutí, které může vést jak ke kýženému vítězství, tak k úplné zkáze. Smutné je, že taková rozhodnutí většinou nečiní prostí lidé, kteří jsou pak spíše nuceni svými předáky k následování a to na obou stranách. Takováto rozhodnutí většinou nemají šanci za normální situace, ale jen v obdobích významného oslabení státu (viz vznik Československa po porážce Rakouska-Uherska v první světové válce). Jugoslávská federace, tedy zejména její srbská část však nebyla ještě v takovém oslabení a zareagovala mimořádně silně a mimo normy civilizované Evropy, spíše v duchu balkánské tradice. Demokratická Evropa musela reagovat, ale jak, když se jedná o velmi obtížný problém, tradičně chápaný spíše jako vnitřní záležitost státu? Naštěstí pro ni Miloševič překročil všechny meze a NATO v tísni podlehlo pokušení vytloukat klín klínem. Ač obdobnému kurdskému problému jen zdálky cudně přihlíží, v případě Jugoslávie se rozhodlo ukázat, kdo je v Evropě skutečným pánem. Chtěl bych věřit, že to, že se jedná o dosavadní sféru spíše ruského vlivu je jen náhodné. Jenomže je demokratické a morální pomoci desetitisíci etnických Albánců tak, že přitom zabiju tisíc srbských civilistů? A tak jen celkově přibývá obětí. Moralisté prohlašují, že Miloševič může přece vše ukončit jedním rozkazem. Ale může ve skutečnosti z hlediska odpovědnosti k své zemi? Obdobně může NATO přerušit nálety a uvolnit napětí a také to neudělá, aby neztratilo tvář. Navíc šíří jeden potenciálně velmi nebezpečný propagandistický mýtus, že letecké údery přesnými pumami jsou jakousi čistou válkou. Ale o tom, že spolehlivost těchto zbraní není zas tak absolutní by mohli vyprávět mrtví a zranění, kteří měli tu smůlu, že bydlí či pracují v blízkosti vojenských nebo komunikačních objektů. Konec konců jaký je rozdíl z hlediska obětí zda přijde polovojenský nacionalista a vystřílí celou rodinu nebo totéž udělá stiskem elektronického tlačítka pilot moderního neviditelného letadla. V obou případech jsou oběti stejně bezmocné a to je špatné. Navíc vzniká podvědomá tendence, že tuto ”přesnou a čistou” válku můžeme používat jaksi častěji při řešení mezinárodních konfliktů. Je také přijatelnější pro veřejné mínění zasahujících zemí, protože při nich umírají prakticky jen ti, kteří jsou předmětem řešení. A v tom je její nebezpečnost, že zatahuje metody násilí do řešení mezinárodních problémů a slovo válka by mohlo přestat znamenat něco výjimečného a strašného. 1. 4. 1999 (otiskl Deník Mělnicka)