Křesťanství vyšlo ze starozákonního judaismu, ale doplnilo ho o princip lásky k bližnímu svému. Zprvu se to vztahovalo ovšem jen na souvěrce a křesťané vyplnili svoji historii nejednou zbytečnou křížovou výpravou do oblasti středního východu či proti husitům nebo v třicetileté válce vůči evangelickým odpadlíkům. Stálo to spousty životů, hodnot a moc to nepřineslo. Pozdější euroatlantická civilizace, která z křesťanství vzešla, to doplnila o kolonializmus. Ne, že by výboje i dnes zcela utichly, ale navrch získává pragmatický humanizmus. Ne vůči celým národům, ale vůči jednotlivcům či skupinám trpících a strádajících. Tentokrát se to vztahuje i na některá ohrožené živočichy a rostliny.
Také islám prošel obdobným vývojem. Rozšiřoval se výboji v ohromnou říši, ne nepodobnou té římské. V osmém až třináctém století prošel „zlatým věkem“, kdy vytvořil stavby, vědu a umění, které obdivujeme dodnes. Překladem do arabštiny zachránil starověká díla, která by pro nás byla jinak ztracena. Ovšem nedařilo se mu tak jako křesťanství, které se přetavilo v kapitalizmus. V pozdější době se stal obětí kolonializmu. Po světových válkách se osvobodil a vkládal velké naděje ve svou nezávislou obnovu. Ta se však nekonala a neúspěch vedl k postupné stagnaci a frustraci. Hledá se pochopitelně viník. Státy museli stabilizovat diktátoři a návrat k víře. Je to něco podobného jako kdysi u nás národní obrození, kdy jsme se upnuli k češtině a vlastenectví. Neúspěch vůči dravému kapitalizmu vedl k závisti až nenávisti. Imámové podobně jako buditelé posilují tu pravou víru dle koránu a kritizují úpadek a bezvěrectví západní společnosti. Dáváme jim k tomu ostatně dostatek příležitosti prostitucí, drogami, relativizací všeho a oslavou LGBT komunit a svým pragmatizmem.
Je tu ještě jeden faktor. My zhýčkaní blahobytem a postupnou feminizací pomalu vymíráme, kdežto islámské země, kde o početí rozhoduje muž a náhoda, prochází populační explozí. Je jich stále více a tak v konkurenčním prostředí jejich průměrná životní úroveň nestoupá. K tomu si ještě připočtěte vliv oteplování a některých našich nemoudrých rozhodnutí, jako arabské jaro a problém je na světě. Dávají se na pochod. Kam? K těm dekadentním, kteří požívají nezasloužený blahobyt. Dokud jich bylo málo, tak jsme je s přirozenou humanitou a ohledy přijímali. Také v naději, že se asimilují a budou z nich normální Evropané. A také jako levnou pracovní sílu na profese, které už zhýčkaní Evropané nechtějí dělat.
Francie by mohla vyprávět. První generace přistěhovalců z Maroka či Alžíru byly vděčné a pracovité. Zlepšily si životní úroveň, ale stále doma udržovaly svoji víru a zvyky. Ne tak jejich další generace. Mladíci pociťují frustraci, že zaostávají za svými bílými vrstevníky a už se nehodlají spokojit s málem. Navíc jim víra velí pohrdat bezvěrci a jejich způsobem života. To, že většina muslimů tam žije v relativním poklidu, pokazí ta mladá radikální rozrůstající se menšina. Nepřijali stát, ve kterém žijí a často ho nenávidí. Co udělá mlčící menšina? Zatratí své syny a dá za pravdu Francouzům? To není v duchu jejich víry. Francouzi už začínají chápat, že o asimilaci nemůže být řeči a do vyloučených zón se obávají chodit. Obdobné zkušenosti začínají mít Švédové, Němci, Belgičané a další. Bude tedy třeba upravit migrační politiku od Angelina „My to zvládneme“, k pomoci jen malým skupinám nejpotřebnějších a zastavit je na hranicích a dál pouštět jen ty, které my uznáme za potřebné a vhodné. Jinak hrozí v Evropě opět pravicové ultimativní vlády typu Marine Le Pen a propuknutí rasové nenávisti. Morálka a veřejné mínění spolu s negativními zkušenostmi vždy předchází a formuje zákony. Ale možná, že už je pozdě. Jsou evropští občané a je jich hodně. A jejich podíl se bude přirozenou porodností jen zvyšovat.
Svět není místo, kde by si jedinec mohl zvolit libovolné místo k žití. Tak to nefunguje. Každý někam patří a má zde kořeny, s kterými je spjat hlouběji, než si myslí. Všude už také někdo žije. Dopřáno je to jen pár podnikavým šikovným jedincům, ne táhnoucím hejnu. Jistě půjdou tam, kde je šance, že jim něco dají a že se uchytí. Ne tam, kde po nich budou střílet.
Naše křesťanské kořeny humanity jsou dobré a můžeme na ně být právem hrdi. Jsou ovšem spíše charitou, aby většina pomáhala trpící menšině a při tom to přežila. Nejsou vhodné pro velké migrační vlny, které čas od času dějiny vyvolají. Ty nás převálcují, jako se to stalo Keltům a dalším v minulosti. Pak už to není o nějaké humanitě, ale o boji o holý život. Budeme milovat bližního svého tak dlouho, až se stane naším pánem? Pak už to je zase o starozákonním oko za oko a zub za zub.
Vyšlo v Neviditelném psu