Tak sotva jsme vstoupili do NATO, které chápeme jako záštitu míru a
bezpečnosti, jsme svědky války-neválky právě v přednesu tohoto
sboru. Válečný stav vyhlášen nebyl, ale na suverejní stát dopadají
bomby a jsou lidské oběti. Ničí se hodnoty, byť většinou vojenské. My
máme k podobným událostem specifické vzpomínky. Jednak to
připomíná potrestání zlobivého dítěte v r. 1968 Varšavskou
smlouvou a jednak požadavky albánských separatistů nejsou nepodobné
Henleinovskému Heim ins Reich z r. 1938 a to včetně
ozbrojených bojůvek. Ano, jugoslávská strana není samozřejmě bez
viny, etnické čistky se v dnešním světě moc nenosí. Ale to je
paradox demokracie, že nejprve jedni po desetiletí celkem klidně
žijící etnické kosovské Albánce zdvihnou a národnostně uvědomí, aby
jim následně dodali nezbytné zbraně a když se tito dostanou jako
rozbíječi státu do křížku se státní mocí a ta přitvrdí, přijdou jiní
a začnou je zachraňovat. Jistě mnozí namítnou, že kdyby se vždy lpělo
na zachování statu quo byly by dodnes Spojené státy britskou
kolonií a my součástí Rakouska-Uherska (což zase není tak hrůzná
představa). Ale na druhé straně, dovedete si představit, že Španělsko
či Francie bude naslouchat národnostním požadavkům a vyjednávat
s ozbrojenými skupinami v baskických provinciích na obou
stranách hranic. Britové také poslali do Sev. Irska armádu. Ono jde o
určitý precedens. Může li dnes mezinárodní společenství vtrhnout
dělat pořádek do jiné země, která s ním nemá nic moc společného,
může se stát, že za čas přijde někdo k vám do rodiny a začne
říkat, že tahle skříň tady nemůže stát, takovéhle jídlo přece
nemůžete vařit a vaše dítě se musí okamžitě oblékat jinak. A může to
myslet i dobře. A navíc zachraňovat život jedněm tím, že zabíjím jiné
obyčejné lidi byť většinou spjaté s armádou, často ne zcela
dobrovolně, degraduje původní vznešený cíl a zachránce přibližuje
úrovni narušovatele. Kam se poděl smysl pro fair play, který kdysi
zdobil Brity, když pěkně zdálky a výšky shazují superpřesné bomby na
lidi, kteří se nemohou bránit. To není válka proti Miloševičovi, jak
se snaží namluvit válečná propaganda, ale proti Srbům, protože ti se
velkou většinou rozhodli, že Kosovo je jejich a že se ho nevzdají.
Není to černobílý problém a v takových případech paradoxně
lidský zásah se často obrátí k horšímu. Jak dokázat vyvážit vůči
sobě národnostní uvědomění menšiny (z hlediska státu) a celistvost,
suverenitu státu, tedy přání většiny? A ještě k tomu v tak
výbušném prostředí, jakým Balkán je. Vtírá se velmi znepokojivá a
ošklivá otázka, kterou si nebudeme chtít připustit: Nebylo by
nakonec pro ty statisíce vyhnaných etnických Albánců z Kosova,
kteří strádají v uprchlických táborech lepší, kdyby Miloševičův
represivní aparát včas zatkl a uvěznil těch pár albánských buditelů
(ostatně tak jako to dělají Španělé a Francouzi s Basky) a
zbytek populace žil ve svých domovech, protože ekonomicky rozhodně
nestrádali? A je li někdo takový Albánec, že prostě musí žít
v albánském státě, nikdo nikomu přece neupíral svobodu odejít.
Co by pak měli říkat Kurdové?
Vývoj lidské společnosti je složitý, ale ještě složitější je se ho snažit
řídit a usměrňovat. Ale asi se o to lidstvo musí snažit přes občasné
nezdary. Aby bylo jasno i přes všechny výhrady a otazníky jsem rád,
že jsme členy NATO, protože věřím, že to je sice ne neomylná,
ale přesto v principu správná organizace.
otisk Deník Mělnicka 30.3.1999