Kdysi byli jen jednotliví lidé a ti se z důvodu přežití samovolně spojovali do skupin, tlup a kmenů. Velikost kmene závisela na příznivých životních podmínkách okolí a také na zkušenosti a šikovnosti vůdců kmene. Další zvětšování kmene a spojování do vyšších jednotek a celků už nebylo samovolné zdola, ale určovali ho vůdcové. Lidé se jejich chování přizpůsobovali a získávali z něho výhody a občas také nevýhody. Začalo fungovat vlastnictví, vůdcovský princip a organizace společnosti. Empiricky se zjistilo, že velký soubor rovnoprávných jednotek by vedl k anarchii a zániku. Prostě by nefungoval tak efektivně jako ten vedený vůdcem. Neobstál by v konkurenci.
Má to svou analogii i na buněčné úrovni. Organizmy byly původně jednobuněčné, a jak jich přibývalo, začaly spolu interagovat. Vznikaly zprvu kolonie a shluky jednotlivých buněk, což jim mohlo přinést jisté výhody, jako bezpečí hejna. Začala se uplatňovat vzájemná spolupráce. Ale jak se celky zvětšovaly, tak vznikla potřeba řádu a tu zajistila specializace buněk. Jedny se staraly o potravu, jiné o její trávení a další o vylučování. Někdo to ovšem musel řídit a sladit a tak vznikala nervová centra. Kdo řídí, ten rozhoduje. Buňky v jistém přeneseném smyslu přežití ztratily a obětovaly svoji individuální svobodu ve prospěch organizmu.
V jaké fázi se nachází současné lidstvo? Jak rostlo, vyzkoušelo různé formy organizace společnosti. Od otrokářství, přes feudalizmus a absolutizmus až po kapitalistickou či socialistickou společnost. Dospělo k demokracii, která akcentuje svobodu a práva jednotlivce. Co ale dnes znamená jednotlivec při osmi miliardách lidí? Do jaké míry může jedinec stav společnosti nějak ovlivnit? Jen jako položka volebního či důchodového systému. Role některých jedinců v dějinách však ukazuje, že ano. Jmenujme namátkou Johana Keplera, Martina Luthera, Johanku z Arku, Lenina, Stalina, Hitlera či Maa. V poslední době je příkladem i mladá Greta Thunbergová. Jsou to memy, ulpívavé myšlenky, které šířili a které lidi nějak zaujaly. Lidé pocítili, že jim možná nějak pomohou a tak je hlásali dál.
Co tedy znamená pojem lidstvo? Je to jen souhrn všech lidí nebo je to už něco víc, nová kvalita? Je lidství vlastností jednotlivých lidí a svoboda lidí je to nejdůležitější, jak tvrdí liberálové? Nebo lidství je kolektivní hodnotou až většího celku, jak je blízké socialistům?
Jak se lidská společenství zvětšují a zesložiťují, tak se role jednotlivce v nich přirozeně umenšuje. I nové objevy už vznikají v týmech. Aby vůbec společnost fungovala, musí mít spoustu i striktních pravidel. Zákonodárství a represivní aparát, sledováni a kontrola obyvatel. Jsou de facto nadřazena právům jednotlivce v zájmu fungování celku a tedy vlastně také v jejich přeneseném zájmu, jak je jim předestíráno. Abychom se vypořádali s klimatickým oteplováním či válkou na Ukrajině, snaží se vůdci celku, aby si lidé řádně mysleli to podobné, co hlásá oficiální doktrína a společnost konala efektivně. Nedrobila úsilí. Zájmy celku jsou stále silněji akcentovány i na úrovni EU, což je také původně jakési „seskupení buněk“ a nyní má srůst v pevný organizmus. To se líbí vůdcům, ale už méně těm buňkám dole.
Původně tedy lidé řídili společnost, ale se vzrůstající velikostí a složitostí stále více začíná společnost řídit lidi. Tam je i kořen onoho pocitu „oni“ a „my“. Vzniká jakési „já“ společnosti a začíná diktovat hodnoty. Zatím jsme ještě v přechodové fázi, kdy nám zůstala ještě řada svobod a můžeme k mnohému co říci. Můžeme se vzbouřit, že nechceme být jen buňkou vylučovacího traktu. Ale nebudeme-li to dělat, tak ta naše schopnost a možnost zmizí v rámci celku. Čas bohužel pracuje proti nám, tak toho využívejme, dokud to jde.
Vyšlo v Neviditelném psu