Jsem už na tomto světě už sedmdesátý sedmý rok. Pamatuju poválečný nástup komunizmu. Bipolární svět s jaderným odstrašováním i euforii po rozpadu komunizmu, kdy Michail Gorbačov měl odvahu ke změně. A jak naděje pomalu opět zapadaly v starých i nových stereotypech a ambicích politiků.
Co je pro těch více, než sedmdesát let charakteristické. Především úžasný technický rozvoj, který zahájily už požadavky druhé světové války (radar, rakety, jaderná bomba). Pak to pokračovalo neztenčenou rychlostí. Miniaturizace elektroniky, polovodiče a integrované obvody. Pokles rozměrů i energetické náročnosti. Jaderné elektrárny, lasery, tomografie a magnetická rezonance. Ohromný pokrok v medicíně a strojírenství spojené s přesnou elektronikou. Lety do vesmíru vzbudily velká očekávání. Digitalizace.
Vzpomínám si, když v šedesátých letech časopis Věda a technika mládeži zveřejňoval prognózy pro r. 2000. Očekávalo se, že v tu dobu už se bude člověk procházet po Marsu, bude nalezen univerzální lék na rakovinu a budeme získávat levnou energii z elektráren na principu termonukleární syntézy. Je těžké být prorokem, ale nic z toho se nesplnilo ani v r. 2022. Zato se objevilo tolik nového, o čem tehdy techničtí redaktoři neměli ani tušení. Ohromný rozvoj počítačů, internet a datová komunikace, fantastické výkony automatů ve vesmíru. Nanotechnologie. Dnes nosíme v mobilu počítač, který by ještě v sedmdesátých letech zaplňoval velkou místnost. Prostřednictvím internetu se dozvíme o události na druhém konci světa pár minut po tom, co se stane. Medicína dokáže neuvěřitelné věci. Byl přečten lidský genetický kód a objevena metoda CRISPR k opravě genů. Transplantujeme orgány. Ovšem medicína začala pracovat i proti evoluci. Tím, že zachráníme mladé jedince, kteří by jinak zemřeli, se v populaci šíří genetické poruchy, které by jinak evoluce eliminovala.
To vše klade na lidi nové silné nároky. Před sto lety člověk vystudoval, získal znalosti a pak je po celý život zúročoval a doplňoval zkušenostmi. Ne tak dnes, kdy znalosti a informace tak rychle zastarávají. Člověk se musí rekvalifikovat a neustále doplňovat nové znalosti. Ne každý tomu tempu stačí, mnozí odpadávají. Člověk je pod permanentním tlakem a stresem. Stále se zužuje skupina tvořivých lidí, kteří společnost táhnou vpřed a těmi, kteří se jen vezou. Protože nechtějí nebo že už nestačili.
Umělá inteligence založená na neuronových sítích nás začíná dohánět a zahanbovat. V šachu a hře go už nemáme šanci. Blíží se tak zvaný bod singularity, když umělá inteligence bude chytřejší a schopnější, než ta naše. Už dnes umí perfektně překládat, napodobovat skladby a malby umělců a fotografie a videa díky ní už neobstojí před soudy. Tomografické snímky čte přesněji, než člověk.
Měnila se i sociální sféra. Věčná lidská touha po utopii, kdy se budou mít všichni lidé stejně (pokud možno dobře), vedla k dvěma levicovým pokusům národního socializmu a komunizmu. Obojí skončilo tristně. Lidé jsou ale nepoučitelní a tak už poslední dekády levicoví liberálové ze západních humanitních univerzit zahájili další pokus. Mísí se v něm zelené náboženství a sociální psychoanalýza. Potlačuje se mínění většiny a preferují se práva nejrůznějších menšin, které se často i uměle vytvářejí. Patří sem i vyvolávání viny a zodpovědnosti za dávnou historii. Kácení pomníků, cenzura a mluva politické korektnosti, která nemá daleko k Orwelovi. Když nerozhoduje většina, kdo tedy rozhoduje? Přitom historie se nedá odestát. Má být předmětem vědeckého zkoumání a případného poučení. Nemám nic proti komunitě LGBT. Bývají to vesměs přátelští a příjemní lidé. Jen nějak nechápu, proč někteří cítí potřebu svoji jinakost vystavovat na odiv na různých duhových pochodech centry měst. Dopřál bych jim všechna občanská práva, jen ten pojem manželství by si měla většina uhájit. Už pro jejich evoluční jinakost, která jim odpírá přirozené zplození dětí. Možná ale, že jsou obranou evoluce proti extrémnímu přemnožení druhu Homo sapiens. Zvlášť, jestli jich bude přibývat.
Pravda a názory se relativizují. Kdysi stačilo slovo muže a podání ruky. Nyní se sepisují komplikované smlouvy a stejně se hledají výmluvy a námitky. Morálka dostala na frak, slovo pokora je téměř zapomenuto a populizmus triumfuje.
Problém je v tom, že technologický pokrok probíhá příliš rychle a naše mentální schopnosti s ním nestačí držet krok. Naše schopnosti se totiž příliš nemění. Roste proto počet neuróz a duševních poruch. Máme účinná antibiotika, ale nedokážeme je rozumně používat, nadužíváme je i v živočišné výrobě a tak nás rezistentní kmeny bakterií opět začínají ohrožovat. Lidé propadají nejen chemickým drogám, ale také jejich elektronické obdobě, gamblerství. Tím, jak ubývá volného prostoru, dostává se civilizace do stále těsnějšího kontaktu s divočinou, za což platíme novými nemocemi a epidemiemi. Nejsme schopni chovat se rozumně a odpady nám přerůstají přes hlavu.
Změnil se také charakter vzdělávání a to výrazně od všeobecného vzdělání k speciálnímu. Ono to také ani jinak s enormním nárůstem vědomostí nejde. Typické je to v znalostních soutěžích, kde exceluje starší generace a mladí často pohoří na otázkách o spisovatelích, malířích či zeměpisných pojmech. Ti zase umí dobře anglicky a chtějí být speciality. Všem nám pak radí strýček Google a teta Wikipédie.
Život nebyl nikdy jednoduchý, byl zde alkoholizmus a tabakizmus či opravdová chudoba. Když si tak v duchu stěžuju nad tím, kam se svět řítí, a že v poslední době není zrovna moc důvodů k spokojenosti, tak si řeknu, možná už jsi nerudný stařec, který přestává světu rozumět. Představím si před lety řemeslnického mistra, kterému utíkají mladí z dílen do manufaktur. Také si říkal, kam ten svět spěje, vždyť ty manufaktury jsou hrozné a postrádají pohodu řemesla. Ovšem z těch manufaktur se časem vyvinuly moderní automatizované podniky a dělníci v nich mají pětidenní pracovní týden a placenou dovolenou. Takže jeden nikdy neví, co je perspektivní a co ne?
Navíc člověk není plně strůjcem svého vývoje, mnoho věcí se děje náhodně a chaoticky, ne vlivem jednotlivců, či skupin, ale interakcí celé společnosti. Promlouvají do toho i geny a evoluce. Člověk svůj vývoj pak zpravidla jen z odstupu hodnotí a glosuje. Proto nás vývoj tak často překvapuje a překvapovat bude.
Vyšlo v Neviditelném psu 17.10.2022