Nedávno se mi dostala do ruky výborná kniha prof. Šmardové „Co nás učí nádory“. Laik se poučí o nádorech a ta chytrá a zkušená žena se zabývá i paralelou vlastností nádorů s psychopaty a sociopaty v lidské společnosti.
Zaujala mě kapitola o programované buněčné smrti, tzv. apoptóze. V našem těle totiž každý den plánovaně odumírá neuvěřitelné množství buněk, především v kostní dřeni a sliznici střeva. Apoptóza však není náhodná, týká se všech buněk a je velmi pečlivě řízena celou kaskádou bílkovinných enzymů (kaspáz) a markerů. Buňky spolu totiž podobně jako lidé rozsáhle komunikují. Dostávají signály od okolních buněk, zda správně plní svoji funkci a jsou na správném místě. Další signály přicházejí z nitra buňky. Je-li buňka silně poškozená, tak, že by nemohla už plnit svoji funkci, spustí se pomalu její destrukce. Na rozdíl od neplánované smrti, tzv. nekróze, kdy buňka zduří a vyvolá ve svém okolí zánětlivou reakci, je apoptóza klidná, buňka se zmenší a její části se postupně vstřebají.
K nastartování buněčné smrti je třeba splnit řadu příznaků a signálů a tento proces lze ještě dlouho zvrátit a buňku zachovat. Zaujalo mě, že buňka dostává nejen signály varovné, negativní, ale také pozitivní, povzbudivé, že je jí třeba a má žít dál. Signály se vzájemně prolínají, zesilují, či zeslabují. Závislost na signálech přežití od ostatních buněk zajišťuje, že buňky přežívají pouze na těch správných místech. Při vnitřních příčinách buněčné smrti hrají důležitou roli mitochondrie neboli elektrárny buňky. Člověk žasne nad složitostí fungování buňky a i jejího mnohastupňového zániku. Obdivuje ten komplexní výtvor evoluce či Velkého hodináře, kdy každé kolečko zapadá do druhého a má svoji nezastupitelnou roli.
Není možné si nevšimnout paralely buňky a lidského jedince. Také komunikujeme a potýkáme se s ostatními lidmi v našem okolí. Hledáme a nacházíme své místo v životě. V průběhu života hromadíme neduhy a narůstají signály z našeho nitra, že už vše není tak, jak to bývalo. Moudříme či hloupneme, podle stavu našich neuronů a tělo nám předkládá účet za všechny ty hříchy, které jsme napáchali z pohodlnosti či mladické nerozvážnosti. A to je ta chvíle, kdy by vše spělo k lidské apoptóze a my potřebujeme pozitivní signály ze svého okolí. Že ještě nepatříme úplně do starého železa, že jsme důležití a potřební, že máme stále své pevné místo. To umožní ten neblahý proces zvrátit nebo aspoň oddálit. I naše nitro k tomu má co říct. Dokud se zajímáme, máme plány a jsme zvídaví, máme i důvod k žití. Člověk i buňka jsou jako olejová lampa. Když spálí své palivo, pomalu zhasíná.
Tak ať se vám daří nacházet stále nové podněty a umíte žasnout, plánovat a těšit se. Ať přicházejí pozitivní signály od vašich blízkých. A nezapomeňte jim je také vracet.