Pravěký člověk žil v jednoduché struktuře společnosti. Muži lovili zvěř a ženy v jeskyních udržovali oheň, vařily a staraly se o děti. Případně sbíraly v okolí plody. Později přibyli nosiči vody či dřeva. Každá tato oblast byla životně důležitá pro přežití. Přechodem na zemědělství společnost zbohatla možností tvoření zásob a začala se dále strukturovat. K pěstování rostlin a zvířat byly potřeba různé nástroje, stavěla se stálá obydlí, začaly se zpracovávat kovy, tkát textilie. Ti bohatší vládli a ti chudší pracovali. Se vznikem měst nastal zlatý věk řemesel a prohlubovala se specializace. Vznik peněz nesmírně podpořil obchod. Stále však tato složitější činnost směřovala k předmětům životní potřeby a umožňovala život snadnější a efektivnější.
Pak však vznikly intelektuální elity. Ty, financované bohatou vrstvou, už nevymýšleli věci, ale ideje. Základy nových výrobních postupů, ale začali též zkoumat přírodu a podstatu všeho. Vznikla filozofie, pramáti všech věd. Nemuseli už pracovat jako ostatní a zpočátku to byli moudří lidé a proto je měl lid v úctě. Ne, že by jen filozofovali, občas vymysleli i něco praktického, jako kladku, Archimedův šroub a další. Zjistili i že, součet čtverců nad přeponami se rovná čtverci nad odvěsnou a další poučky, které nám dodnes slouží. Postupně položili základ našich věd a výsledky vědy nesmírně zrychlily vývoj společnosti. Nejen, že se lépe žilo, ale také se snadněji válčilo.
Sílu svalů a zvířat nahradily stroje a přišel věk páry, pak i benzinu a elektroniky. Lidé se nesmírně specializovali. Jen se podívejte, kolik rozličných profesí žije kolem vás. Člověk je od přírody líný a tak se stěhuje do měst, kde je více příležitostí k uživení a život je zde také snazší a bohatší.
Nastal kult vzdělání a skoro každý chtěl vysokoškolský diplom. Proto zavedli i kratší bakalářské studium. A lidé se začali dělit na ty dobré a ty, kteří na to mají papír. Nejlépe to ilustruje starý vtip, jak se baví dva muži. „Ty Karle, když si vzpomenu, jakej já jsem inženýr, tak se bojím jít k doktoru“.
Školství se rozrostlo do mnoha univerzitních oborů. Technických, přírodovědných i humanitních. Kromě vědy vzniklo i umění a dodnes se jim zabývá velké množství lidí. Ale také věci a vztahy kolem nás se za ta staletí značně zesložitily. Pluhu a ukování podkovy rozuměl každý, ale jak funguje televize, počítač či internet ví jen málokdo. Staly jsme se pouhými uživateli.
S bohatstvím společnosti se vyrojilo také neuvěřitelné množství studijních a výzkumných oborů. Vezměte si jen takovou antropologii – vědu o člověku. Je fyzická, kulturní, lingvistická, sociální, archeologická, folkloristická a možná i další. Studuje se estetika a genderové obory, orální historie. Můžete se stát etnomuzikologem. Vzniká otázka, zda společnost tohle vše skutečně potřebuje, zda nemá něco důležitějšího a do jaké míry ji to obohacuje.
Ale i věda si s námi zahrává. Na Harvardově univerzitě se udělovaly nevážné Ig Nobelovy ceny. Oceněn byl orientační smysl brouků hovniválů, pasti na teroristy pokoušející se o únos letadla i vědci polykající drobné hmyzožravce bez kousání. Francouzsko-nizozemský tým se pokusil přijít s odpovědí na otázku, proč se diskařům při závodech či tréninku motá hlava a kladivářům ne. Dvojice vědců z univerzity v anglickém Newcastlu zjistila, že pojmenované krávy dojí více než krávy bezejmenné. Tým vědců z bernské univerzity zkoumal, zda je nebezpečnější úder do hlavy prázdnou, nebo plnou pivní lahví.
Ano vědci dnes mohou zkoumat nejrůznější věci a peníze se na to najdou. Zkoumá se toho tolik, že se v tom už ani sami vědci nevyznají. Vědci napříč obory se už nedomluví a tak co objeví jeden, často nemůže sloužit jinému. Ani v jednom oboru jako fyzika nikdo nerozumí všemu. Částicový fyzik neporozumí návrhu integrovaného obvodu a naopak. Obory se osamostatnily a pomalu se blíží teoretickým limitám znát vše o ničem a nic o všem.
Jistě, chceme-li hlouběji poznávat tajemství přírody a vesmíru, musíme záběr rozšiřovat. Jen aby se nám to nevymklo z ruky a neutopili jsme se v tom. S každými novými poznatky totiž často zjišťujeme, že je za nimi ještě mnohem více neznámého, než jsme si představovali. A tak se nám cíl neustále vzdaluje. A to vzdalování, jako by se zrychlovalo, podobně jako vesmír kolem nás. Ale absolutní poznání je jen krásný cíl a sen. Každou generaci vždy naštěstí uspokojí úroveň poznání, které dosáhne. I tak jim připadá fantastická.