Současná turbulentní situace navozuje otázku, zda má být politika totální a týkat se všeho a za každou cenu? Se všemi obětmi války na Ukrajině cítíme a snažíme se jim všemožně pomáhat. Když se děje nějaká nepravost a nespravedlnost, tak je to jistě špatné, ale má se tomu podřídit vše? V oblasti sportu se dlouho tradovalo, že sport je sport se svojí fair play a politika a jiné záležitosti se do něj nemají plést. To je dosud vtěleno do pravidel různých sportovních svazů a organizací. Narušilo to flagrantně až hnutí Black lives matter (BLM) a teď se do sportu promítá i válka na Ukrajině. Sportovci jsou lidé žijící především ve svém sportovním světě, kterému často podřizují celý svůj život. Mohou ruští sportovci za to, co provádí jejich vláda? Mohou s tím něco reálně udělat, aniž by ohrozili svoji kariéru a své rodiny? Sportovní zápolení není navíc kompletní, pokud tam nemohou všichni.
Jsou další oblasti, jako vědecká spolupráce, která prospívá oběma stranám. Má se kvůli Putinovu dobrodružství zrušit start sondy k Marsu, připravovaný společně roky? Má být věda politická, a když někde lidé trpí, má to znamenat, že spolu lidé podobného zaměření, ale z různých stran přestanou mluvit? Pomůže to a zkrátí to válku a utrpení? To jsou oblasti, které Putinovi nepřinášejí žádné peníze na vedení války. Neměli bychom uplatňovat princip kolektivní viny, to je přece oblast západní demokracii cizí. Podobně jako slovo totální. V r. 1944 vyzíval J. Goebbels Němce k totální válce a přineslo to jen více utrpení.
Má být sankční politika také totální a za každou cenu? Je jasné, že pokud má být účinná, bude nás také bolet. Neměla by být ale totální za každou cenu, protože problémy budou erodovat naše odhodlání a nakonec naruší jednotu odporu proti agresorovi. Vzpomeňte, jak záhy vypršelo odhodlání čelit covidu a jak rozdělilo společnost. Každé nadšení a odhodlání má totiž silný davový emocionální charakter a postupná následná racionalita ho eroduje a diferencuje.
Válka na Ukrajině je součástí širšího vleklého konfliktu Západu s Ruskem a proto bychom se měli rozhodnout, co je nyní prioritou? Nechat Rusko co nejvíce oslabit a vykrvácet na vleklém konfliktu, anebo co nejrychleji ukončit utrpení Ukrajinců a ničení jejich země? Domnívám se, že to druhé. Soupeření zemí by se v 21. století mělo odehrávat na trzích a technologiemi a ne na bojišti.
Ukončit započatý konflikt však nebude jednoduché. Obě strany si budou muset nějakým způsobem zachovat svoji tvář. Ukrajina proto, jak statečně se bránila a Rusko už jen proto, že má jaderné zbraně. A Západ by měl také nějakým diplomatickým způsobem stvrdit akceptaci jejich rozhodnutí a podílet se na něm. Není to tedy záležitost jen těch dvou, protože i my jsme se do konfliktu svojí podporou vložili. Rusové jistě neskončí dříve, dokud nedosáhnou plného osamostatnění Luhaňska a Donbasu a pevninského koridoru na Krym. To zřejmě tuší i prezident Zelenskyj. Pozitivem Ukrajiny naopak je, že se nepodařilo okupovat Kyjev, změnit vládu a ovládnout celou zem, jak původně Rusové plánovali. Ukrajinci by jistě přivítali mír a většina utečenců návrat domů. Je však zřejmé, že část ukrajinské politické scény začne posléze prezidentu Zelenskému vyčítat jeho nutné ústupky Rusku. Po bitvě je každý generálem.
A až utichnou zbraně, bude třeba Ukrajinu znovu obnovit, situaci v Evropě co nejvíce normalizovat. Putinovi to jistě nikdy nezapomeneme, ale musíme se naučit žít s ním i s jeho červeným tlačítkem. A s jeho ropou a plynem jen jako doplňkovými menšími dodávkami. Politika je vždy o kompromisu a málokdy o jednoznačných vítězstvích. Má-li přinést trvalejší výsledky, musí oba protagonisté odcházet s vědomím, že s tím se dá žít a mohlo to dopadnout hůře.
Vyšlo v Neviditelném psu