Umíme se nadchnout a skupinové nadšení někdy postihne většinu lidí. Vzpomeňme odporu proti ruské invazi v srpnu r. 1968, či nadšení v období sametové revoluce. Záhy se však začal národ dělit na Havlisty a Klausovce a později na Zemanovce a pražskou kavárnu. V počátcích pandemie covidu se národ semknul a šil roušky, aby se později rozdělil na příznivce a odpůrce očkování a epidemických opatření. Teď národ společně a nezištně pomáhá ukrajinským uprchlíkům. Kdy se objeví hlasy, že je to moc drahé a nemůžeme si to dovolit?
Každý silný podnět vybudí silnou odezvu, ale když ten podnět trvá příliš dlouho, tak se odezva vytrácí, vrací se předchozí rutinní stav nebo je odezva nahrazena jiným silným podnětem. Platí to pro jednotlivý neuron, celý mozek a vůbec v živočišné říši. Nejinak u lidského entuziasmu. Je to tedy zákonité a není to žádné selhání. Navíc taková vzepětí nadšení patří do oblasti chování davu a větší roli, než rozum tam hrají emoce. Vystačí se s jednoduchými hesly a lidé reagují spontánně jako hejno. Je to trochu podobné období zamilovanosti, kdy s námi také lomcují city. Po čase se zklidníme a zamilování vystřídá láska, přátelství či lhostejnost. Z fyziologického hlediska se jedná o vyplavování endorfinů – opojně působících látek, ovlivňujících chování.
Tato období jsou ale potřebná a terapeutická. Lidé se semknou, mají pocit, že všichni jsou dobří a mají se rádi. Že někam patří a umí táhnout za jeden provaz. Na nějakou dobu je to nabije a čerpají z toho i intelektuálové. Lituji národ, který za poslední půlstoletí nezažil ani jedno vzepjetí.
Dokud se umíme pro něco nadchnout, není to s námi zlé. A nemusí to být zrovna skupinové nadšení. Hledejte i své malé radosti.