Devět let po sametové revoluci se nacházíme tak trochu v kocovině.
Mnohého jsme dosáhli, podařilo se nám přeručkovat tu ohromnou propast
dělící nesvobodnou společnost od svobodné, stali jsme se opět
respektovaným demokratickým státem. Ne, že by se nám žilo špatně a i
ta část společnosti, která by měla k výtkám důvod, chodí
většinou čistě a dobře oblečená a má doma základní civilizační
vymoženosti. A přece je tu něco, co nám kazí pocit radosti ze života.
Je to jakýsi morální marasmus, do kterého jsme se zapletli jako do
lepkavé pavučiny. Prošli jsme syndromem domestikovaného zvířete,
které ze svého chléva vidělo jen malý a stále stejný kousek oblohy,
ale kterému hospodář pravidelně naléval potravu do žlabu a občas mu
vyměnil podestýlku. Naučili jsme se žít ve volné přírodě, kde stále
nesvítí slunko, ale také prší a za potravou se něco naběháme. Už
víme, že někdo má majetku více, ať už proto, že byl pilnější,
vzdělanější nebo měl prostě více štěstí. Rychle se však mezi námi
objevili i dravci, kteří na rozdíl od těch zvířecích neloví jen
z hladu. Postupně jsme zjistili, že ani demokratická společnost
není imunní vůči byrokratismu, prospěchářství a korupci. Ostatně jak
by mohla, když v ní žijí stejní lidé – tedy my všichni. Je
to odvěký boj dobra se zlem, který se táhne historií lidstva a který
je třeba stále bojovat a nepolevovat v něm, i když v něm
nelze nikdy zcela zvítězit. Nedaří se v něm příliš ani našim
vůdcům, které si volíme. Co nám tedy zbývá? Připravit se na vleklý
boj a vytrvale kultivovat všechny oblasti života, počínaje mladou
generací. Protože co nám vzejde ze zapleveleného záhonu?
Neznepokojuje ani tak všeobecný nárůst kriminality, jako její posun
k zvýšené brutalitě, násilí a bezcitnosti. Ale ten není
specifický jen pro naši zem.
Proč tak masově mizí ta morální tabu bránící ukrást cizí věc, ublížit
druhému nebo prostě jen nepoctivostí někoho ošidit, když ještě na
počátku tohoto století je měli naši předkové poměrně solidně
geneticky zakódovány? Převálcovaly nás dvě světové války, fašistická
a komunistická ideologie a další militantní hnutí. Jsou však
důsledkem nebo příčinou? Co je pro toto století typické? Daly se do
pohybu společenské a výrobní vztahy, jsme svědky, uživateli, ale i
obětmi technické revoluce. Sedíme v rychlíku, který nikde
nestaví, až snad na konečné. Stabilita společnosti minulého století
byla založena na opatrném přijímání změn, těžko překročitelném
rozvrstvení společnosti a rituálech provázejících všechny oblasti
života. Když jste se narodil jako syn hrnčíře, tak jste s největší
pravděpodobností také jako hrnčíř zemřel. Ale stal jste se jím, jen
když jste prošel rituálem vyučení a přijetí do cechu. Vybočit
z tohoto uspořádání a vystudovat třeba univerzitu, to už
vyžadovalo hodně odvahy a odříkání. Řada morálních tabu se také
vytrácela se snižujícím se vlivem církve a sekularizací společnosti.
Ne, že by morálka udržovaná strachem u části věřících z donucení byla
to pravé, ale přece. A pak přišlo překotné dvacáté století. Všechny
oblasti života se začaly měnit. A dříve, než lidé stačili tyto změny
zažít, zvyknout si na ně byly překonány novými změnami. Když dříve
člověk vystudoval nějaký obor nebo se v něm vyučil, získal tím
znalosti na celý život, které pak už je jen doplňoval zkušenostmi.
Dnes se učí neustále a v některých oblastech požadované znalosti
nepřežijí desetiletí. Když se vyučíte ve špatném oboru musíte se za
život třeba i několikrát rekvalifikovat. A tak se snažíme
přizpůsobovat a adaptovat a někdy máme pocit, že ani neděláme nic
jiného. Tu na nové zákony a předpisy, na nové ceny v obchodech a
dopravních prostředcích, jak ovládat nový typ televizoru či jen jak
telefonovat z veřejné budky. Není divu, že v tom moři
pohybu se rozpohybovala i morálka. Potřebujeme tedy něco alespoň
relativně pevného, co by dalo našemu konání nějaký pevný rámec. A měl
by to být především rámec morálních hodnot a umět pojmenovat špatné a
dobré. A vědět, že co je skoro ještě dobré, že už je vlastně špatné.
Začíná to u maličkostí, protože s otázkami života a smrti se
naštěstí každodenně nesetkáváme. Čím víc se naučíme neplýtvat zdroji,
vážit si práce druhého, snažit se pochopit jeho stanovisko, být
ohleduplný k přírodě, tím je nepravděpodobnější, že budeme krást
nebo zabíjet. A zapomeňte argument: ale oni přece kradou a
porušují. Dobrým ani špatným se člověk nerodí a lepším se může stát
jenom vědomě s úsilím které bolí a zpočátku tím ani nezíská
žádnou výhodu. A i když naopak cesta zla přináší často okamžité a
krátkodobé výhody, je to dobro, které má navrch z hlediska
dlouhodobého. Možná někdy až z hlediska tak dlouhodobého, že
máme pocit, že náš život je vůči němu až příliš krátký. Proč tedy být
dobrým? Na to si musí odpovědět každý sám. Třeba jen proto, aby až
bude z tohoto rozporuplného světa odcházet, mohl si říct: zůstal
jsem člověkem. S tím souvisí i potřeba nějaké transcendentní
vize, cíle, který je tak vzdálený, nebo chcete li vznešený, že
se k němu můžeme stejně jenom přiblížit. Nevím, co bylo dříve,
zda slepice nebo vejce. Jsem dobrým protože mám vizi nebo mám vizi
protože jsem dobrým? Nic naplat vizi bychom měli mít i na úrovni
státu. I když chceme nakonec třeba vybudovat ”jen”
občanský stát, kde by se naprosté většině lidí dobře žilo. Určitě
v něm také bude někdo krást, ale je důležité, že jen někdo. Jsem
přesvědčen, že s vizí to půjde lépe, než bez ní. Tak jako právní
řád odráží morální a etické postoje, které byly nejprve jen cítěny,
tak vize státu je souhrnem a nadstavbou vizí jejich občanů. Zamyslete
se, čím chcete vlastně vy přispět k této stavbě! 30.10.1998