Události v jugoslávském Kosovu nám připomněly dávné dilema toho, co má
větší váhu, zda cítění národního sebeurčení nebo příslušnost k danému
státnímu útvaru. Pro nás Čechy má obzvlášť pikantní příchuť. Byli
jsme to my, kdo počátkem tohoto století zasadil ve jménu národního
sebeurčení poslední ránu skomírajícímu Rakousku-Uhersku. Ironií osudu
se pak stalo nové Československo o dvě desetiletí později samo obětí
požadavku na sebeurčení sudetských Němců a o půl století později i
Slováků. Přišla koloniální osvobozovací hnutí. Zdá se tedy, že
přinejmenším v tomto století má národnostní hledisko navrch.
Ostatně jen totalitní komunismus si dovedl uhlídat stát proti
národnostní erozi, nepočítáme li pevný postoj Španělska proti
Baskům a Británie k severoirským katolíkům. Důraz na nacionální
stránku je poněkud paradoxní v době celoevropského integračního
procesu. Čemu tedy dát přednost, hlasu krve, jak by řekli Germáni
nebo občanské prosperitě v dostatečně velkém státním útvaru?
Historie naznačuje, že univerzální odpověď neexistuje a jednotlivé
etnické skupiny se rozhodovaly podle své míry temperamentu a
pragmatičnosti. Ale destabilizovat hranice států na základě chtění
nejrůznějších národnostních menšin, převládajících na různých územích
by se mohlo vymstít. Navíc v tomto procesu není vítězů a
ekonomicky se to projeví negativně vůči oběma rozdrobeným částem.
Získají na tom hospodářsky silné stabilní státy, které dostanou další
odbytiště, nejprve zbraní a pak i toho ostatního. Kosovští Albánci
tedy paradoxně ukázali, že nejsilnějšími zbraněmi nejsou ty střelné,
ale lidské reprodukční orgány a vysoká porodnost. Z původní
menšiny v Kosovu dokázali během tohoto století získat převahu
devadesáti procent. A to je z dlouhodobého hlediska rozhodující.
Co bude Jugoslávcům platné, když protentokrát ještě Kosovo uhájí? A
tento faktor konec konců působí i na našem území v podobě našich
romských spoluobčanů. Není mocnějšího faktoru, než pomalý vývojový
trend, který s vytrvalostí kapající vody působí v průběhu
staletí. A rozdíl v porodnosti takovým faktorem je a v daleké
budoucnu ještě zamíchá etnickým složením Evropy. Byl tady i
v minulosti, ale teď je kombinován s velkou mobilitou
obyvatelstva, kdy přistěhovalecké etnikum si i v podmínkách
lepší životní úrovně a zdravotní péče zachová svoji původní
porodnost. Naši potomci se tedy mohou dočkat Německa s tureckou
většinou, arabské Francie a pochopitelně i trochu snědších Čechů. A
přitom na počátku je jen takový nenápadný rozdíl v počtu dětí.
A tak, pokud nás nezachrání křesťané, kteří z důvodů svého
přesvědčení jen minimálně redukují počet svých potomků, je možné, že
jednou v budoucnu evropský historik arabského nebo afrického
původu ve své učebnici uvede: ”Původní evropské národy se
samy staly obětí své pohodlnosti. Honily se jen za hmotnými statky,
přejídaly se, až se zapomněly množit”. 30.10.1998
(otištěno v Deníku Mělnicka dne 10.2.99)