Když mi bylo čtyřicet dva let, začal jsem z ničeho nic pociťovat silnou alergii na časné jarní stromové pyly. Bylo to nepříjemné a divil jsem se, kde se to najednou vzalo. Jsou lidé, kteří se diví daleko víc, když je napadne horší autoimunitní onemocnění jako třeba roztroušená skleróza nebo i jiné. Organizmus se z nějakého důvodu pustí sám do sebe, stane se svým nepřítelem. Z nedostatku jiných podnětů či prostě jako složitý systém.
Obdobně jsem řadu desetiletí obdivoval západní demokratickou civilizaci a byl šťasten, když jsme se k ní připojili, abych se najednou nestačil divit, co se to s ní děje. Radikálně změnila své zvyky poté, co zmizelo zatížení studenou válkou a antagonizmus s komunistickým blokem. Místo, aby si oddechla a nadechla se k něčemu tvůrčímu, začala se rýpat sama v sobě a v minulosti. To nikdy nedělá dobře a člověk se má dívat dopředu. Sebereflexe je dobrá, ale jen pokud pomáhá, pokud je východiskem.
Pomůže nám libovolná volba pohlaví z několika desítek variant? Komu a k čemu? Vymíráme zvolna také proto, že základní pilíř společnosti, rodina je erodován menšinovými LGBT svazky, které jsou vydávány za něco progresivního a hodného následování. I když rasy nejsou stejné a mají svá specifika, tak rasizmus je zavrženíhodný. Jediná rovnost ční nad rasami a to je rovnost všech lidí před zákonem. Bílá rasa svým zpytováním historických konsekvencí, jako otroctví, či kolonializmus pomohla zdvihnout vlnu skutečného rasizmu vůči společnosti „bílého heterosexuálního muže“. Copak to není rasizmus, pokud se proklamuje Black Lives Matter namísto All Lives Matter. Všechny životy jsou přece stejně cenné. Obdobně hon na úspěšné muže po desetiletích přes MeToo.
Paradoxně slušnost stojí u kolébky postupného ubývání naší svobody a demokracie. Politická korektnost se totiž za ni schovala. Buďte slušní, říkejte jen to, co se nikoho nedotkne. Říkejte jen to, co ten druhý chce slyšet, vyhýbejte se kontroverzním a nevhodným tématům, nepoužívejte expresivních výrazů a snažte se názory zaobalit. Ten, kdo se tak nechová, nepatří do slušné společnosti a mezi nás. Tak budeme všichni šťastní a spokojení. A co to za pár desetiletí udělá? Perfektní cenzuru, vyhazování vědců z univerzit, kteří mají jiný názor, vytvoření kasty a bubliny těch správných názorů, těch správných medií. A lidé si zvolna zvykají, otupují, tak jako si zvykali a otupovali za totalitních režimů. Stojí mi to ještě za to říct svůj názor? Raději budu mlčet a myslet si své. Měli jsme relativně svobodná léta šedesátá a pak devadesátá. Buďme rádi za ně.
Z politiky se vytrácí smysl pro čest a místo jeho názorů se tepe sám oponent. Populizmus zničil všechna reálná očekávání a volič dnes raději programy politických stran ani nečte. Vznikají nečitelné koalice, jen aby nějaký subjekt nevypadl ze sněmovny. Subjekty se snaží zatáhnout soudní moc do politiky. Tradiční pravo-levé uspořádání se mění v těžko srozumitelné liberální, neolevicové členění vůči konzervativnímu. Stále je to však antagonizmus samostatných sebevědomých lidí vůči těm méně schopným schovávajícím se za stát. Zdůrazňují se práva a nároky, ale na povinnosti se nějak zapomíná.
Vrcholem intelektuální vědy už nejsou technické vědy nebo medicína či biologie, ale nejrůznější společenské a antropologické směry, které se snáze studují, neboť názor je zde teorií a absolventi najdou snadné živobytí v různých humanitních neziskových organizacích. I mileniálové se snaží nalézt své místo na slunci, ale snaží se chytře minimalizovat úsilí. Blahobyt obecně rozmělňuje vůli a tvrdé usilování a působí jako droga. Vize nahrazují malichernosti. Vše je náhle relativní a tudíž také poněkud rozbředlé.
Hledá se i další globální nepřítel a tím se stává postupná změna klimatu. Na vějičku uhlíkové neutrality se chytily i některé ekonomické lobby, neboť tuší štědré státní dotace. Opět budeme poroučet větru a dešti, ať to stojí, co stojí.
Ano, euroatlantická civilizace se hledá, je nemocná a zdá se, že její onemocnění je autoimunitní. Nemá se ráda a napadá samu sebe. Je to složitý systém a tam se může dít ledacos. Onemocněla německá společnost v době Hitlera, i naše před a po příchodu komunizmu. Obě se z toho nakonec dostaly. Jenomže až pod vnějšími vlivy. Podaří se to i té euroatlantické nebo to bude počátek její demence a úpadku? Jistou naději dává vzestup Číny a její soupeření s naší civilizací. Třeba doufat, že ji uzdraví nezbytnost zabývat se závažnějšími věcmi, než hloupostmi.
Vyšlo v Neviditelném psu 28.6.2021