V počátcích demokracie nebylo obtížné, aby obyčejní lidé – voliči rozuměli svým politikům a jejich argumentům. Vztahy a vazby ve společnosti byly totiž mnohem jednodušší a tím i pochopitelnější. Slíbil li politik pozemkovou reformu a rozdělení části půdy mezi bezzemky bylo to jasné i těmto bezzemkům. Stejně tak boj s nezaměstnaností. Postupem času a s překotným technickým rozvojem se však společenské a výrobní vztahy stále více zesložiťovaly a ztrácely na své průzračnosti. Přibyly takové pojmy jako inflace, globalizace, monetární a fiskální politika, dynamika ekonomiky, deficit rozpočtu, export inflace a hospodářských potíží. Navíc jazyk zákonodárců, kteří by měli tyto oblasti regulovat, se natolik vzdálil našemu mateřskému jazyku, že mu valná většina populace nerozumí a když tak jen náznakově. Co si má dnešní volič počít? Jak má hodnotit a vybírat své zástupce, když jejich argumentům a programům po většině nerozumí, natož aby mohl posoudit nakolik jsou reálné? Na druhé straně se často setkává s tak naivními a populistickými sliby, že mu musí být podezřelé. Zdánlivě se nabízí pragmatické hledisko. Dám jedné straně důvěru na čtyři roky a na konci období posoudím, zda se kvalita mého života zlepšila a podle toho se rozhodnu při dalších volbách. Problém je v tom, že setrvačnost v tak velkých systémech, jako je hospodářství země způsobí, že výsledky rozumných zásahů a opatření se mohou projevit až po řadě let a stejně tak i zásahy diletantské. Navíc naše exportně orientovaná ekonomika je silně závislá na vývoji západní Evropy. Při střídání vládních stran pak může dojít k paradoxní situaci, že úspěchy jsou voliči připisovány té nesprávné straně a stejně tak i nezdary. Není proto divu, že v této nesnadné situaci se volič stále více orientuje podle vnějšího dojmu politiků. Podle toho jak suverénně vyslovuje své názory a sliby, jak se dovede prosadit v médiích, jak se obléká, získává politik body. Typické jsou v tomto ohledu presidentské kampaně ve Spojených státech. Přinejmenším stejnou váhu jako odborný poradce získává najednou psycholog, odborník na mediální kampaně, vizážista. A volič podvědomě cítí, že ty si politik najímá, aby ho ”tak trochu přelstil a doběhl”. Na druhé straně volební hlas je tím nejúčinnějším nástrojem, který občan má k ovlivnění a usměrnění společnosti, ve které žije. Jen naprostá menšina se angažuje i v mezivolebním období svými podněty, stížnostmi nebo připomínkami. Navíc všichni víme, že jejich účinnost je často diskutabilní. Proto mu nezbývá nic jiného, než se smířit s tímto démonem složitosti, nenechat se mást médii ani sliby a zodpovědně vybírat dál své zástupce podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vždyť vybírá nejen pro sebe, ale v přeneseném slova smyslu i pro své potomky. září 1998