Jako malý kluk jsem moc rád naslouchal, když odpoledne po čaji babička nebo děda vyprávěli, jaké to bylo za jejich mládí a jak se tehdy žilo. To jsme ani nedutali. Ve škole psali na břidlicové tabulky olůvkem, což ve mně evokovalo středověk. Nemluvě o tom, že třída byla mnohotřídkou a učitel musel dokázat vzdělávat současně prvňáky i ty už znalejší. Kdo zlobil, dostal rákoskou a bylo. V neděli se chodilo do kostela. Babička byla ze statku, čtyři holky a bratr, který pak statek zdědil. Babička mu pak o žních pomáhala stavět panáky z posekaného obilí a svazovala je slaměnými povřísly. Jako kluk jsem pobíhal okolo a miloval o svačině domácí žitný chléb s tvarohovou pomazánkou s pepřem. Také vyprávěla, jak se pěšky chodilo z pod Kozákova s nůší či košem na trh do Semil či Lomnice. Vzdálenost 15-20 km pro ně nebyla žádnou překážkou. Dokonce občas putovali na církevní pouti od Turnova až do Staré Boleslavi. Pochopitelně pěšky. Babička se narodila v r. 1898 a jako holka pamatovala, jak před velkou válkou na stráni za vsí nouzově přistál balon s dvěma rakouskými důstojníky. Překvapilo mě, že první auto, které kdy viděla, bylo nákladní a přivezlo pivo do hospody na návsi. Byla to ta hospoda, kterou později otec mého dědečka propil. Elektřina nebyla a tak se svítilo petrolejkami a později lepší „plynovou“ lampou s punčoškou. I když žila v domku, měla králíky a slepice. Jako malý a později na prázdniny jsem tam jezdil moc rád. Zažil jsem tam i nucenou kolektivizaci v padesátých letech, kdy sedláky nutili do zemědělského družstva a ty, co tvrdošíjně vzdorovali, pak i pod nějakou záminkou zavřeli.
Ovšem když děda vyprávěl, jak jako 18-letý mladík narukoval do první světové války a na Ukrajině přeběhl k Rusům, to jsme měli uši našpicované. Byl přitom raněn rakouskou kulkou do zad. Nakonec se dostal se do legií, bojoval na Sibiři, ovládali Sibiřskou magistrálu, aby se dostali do Vladivostoku a odtud lodí přes Nagasaki, Filipíny, Aden do Terstu a vlakem konečně domů. Stálo ho to pět let mladého života, než se vrátil do nové republiky, kterou pomáhal vybojovat. Ukázal nám svoji legionářskou uniformu a pár vyznamenání na ní. Měl také několik tlustých knih o legiích, které se jmenovaly Za svobodu. Občas za ním přijel i kamarád z legií a to pak vzpomínky neměly konce. Těch kamarádů však postupně ubývalo a také my jsme si najednou uvědomili, jak stále aktivní a o vše se zajímající děda zestárl.
Vesnice tehdy žila tak nějak pospolu. Sokolové a sokolky cvičili, hasiči pořádali plesy a bály, ochotníci hráli divadlo. Slavila se pouť i posvícení s houpačkami, střelnicemi a stánky s dobrotami. Lidé se rádi scházeli a povídali si. Žilo to.
Vyprávěla mi i má maminka, jak jako malá pásla husy, usnula a ty ji z kopce dolétly domů, když už měly pocit, že mají dost. Do školy chodila pěšky a později na kole. Možná tady jsou základy její dobré kondice, která ji neopouští ani v 95 letech. Její otec, můj druhý dědeček jako starosta měl povinnost ubytovávat pocestné, což byly někdy různé existence. Tak se často bál, aby mu stodolu, kde je umístil, nepodpálili. Když jsem chtěl později maminku pozlobit tak jsem se s naivním výrazem zeptal „A mami, když jsi byla malá holka, to už jezdily vlaky“? Líbilo se mi i vyprávění tety, jak se její spolupracovnice z pošty v Železném Brodě dostala v květnu 1945 při cestě domů na kole do přestřelky mezi Němci a partyzány. Jen křičela „Lidičky, nestřílejte, já mám doma krávu“. Obě strany počkaly, až paní přejede a pak pokračovali v boji. Narazila naštěstí na slušné lidi.
Myslím, že i my bychom měli vyprávět svým vnoučatům. Možná ty vzpomínky nejsou tak romantické, ale proto ne méně důležité. Jak k nákupu nestačily peníze, ale musely být také přídělové lístky. Jak byli rodiče smutní z měnové reformy a já jako malý měl radost, že vidím, jak vypadají ty nové peníze. Když mi v třetí třídě uvázali na krk pionýrský šátek, radoval jsem se, že někam patřím. Nadšení nás přešlo, když jsme ve vyšších třídách dostávali na nástěnce černý puntík za každý zapomenutý pionýrský šátek. Povědět jim, jak jsme později na odborářských schůzích museli zvedat ruce a odhlasovávat různé socialistické závazky a rezoluce proti zlým imperialistům. Jak jsme zažili euforii Pražského jara 1968 a později o to větší zklamání z invaze Varšavské smlouvy. A další radost a svobodu po listopadu 1989. Přelomové události jsou vždy spojeny s velkými iluzemi a očekáváními, často i nad možnosti reality. A jestli svět není zcela takový, jaký jsme si vysnili? O všem rozhodují lidé a tak, když ze svých vnoučat vychováte slušné lidi, uděláte pro to maximum.
Vyšlo v Neviditelném psu 2.4.2021