Za totality jsme se učili, že imperializmus je posledním zahnívajícím stádiem kapitalizmu. Po něm přijde už revoluce. Nabízí se tedy otázka, co je posledním stádiem demokracie a co přijde po ní?
Nikdo nepochybuje o tom, že i demokracie se vyvíjí, mění a prochází různými stádii. Státy, které mají s demokracií dlouhodobé bohaté zkušenosti, ukazují, že po čase dospěje demokracie zpravidla k dvěma dominantním subjektům, které si dělí přízeň voličů zhruba napůl. V Británii to jsou konzervativci a labouristé, v USA demokrati a republikáni. V Německu to byli dlouho křesťanští či sociální demokraté. Voliči dají přednost jednomu z nich a pak jim na konci volebního období vystaví účet. Obvykle se u moci po čase střídají. To zajišťuje korigovanou cestu vpřed. Tam, kde se o moc uchází, mnoho malých straniček to zpravidla vede k nestabilitě a patovým situacím, viz Itálie. Vyvažující malý subjekt pak často získá větší skutečnou moc, než by odpovídalo volebnímu výsledku. Na první pohled spravedlivý poměrný systém zastoupení tak vede v realitě k nestabilitě a k tomu, co volič nemá rád. Proto v stabilních demokraciích většinou preferují jistý stupeň většinového systému, který favorizuje vítěze voleb a tedy většinu hlasů.
Tradiční rozdělení v demokratických zemích bylo dlouhou dobu pravo-levé. Pravice preferovala užší stát a větší individuální zodpovědnost občana a levice sociální stát se zárukami pro ty méně úspěšné. Jenomže s vývojem posledních dekád a rostoucí životní úrovní je pravolevost na ústupu. Spíše se střetává neolevicový liberalizmus s konzervatizmem. Politická korektnost s tradičním viděním světa. Zachovat tradiční národy a společenské vztahy, anebo vytvořit moderního světoobčana ze všech ras a náboženství? Na stole jsou nová nosná témata jako globální oteplování, genderizmus či korektnost, které svět relativizují a dobrat se pravdy je stále obtížnější. Ti, kteří ctí staré hodnoty pomalu ztrácejí půdu pod nohama a jsou za svůj opatrný postoj kritizování. Hnutí miliardáře Babiše s vstupní ideou všeci kradnú realizuje spoustu i levicových opatření a opozice má hlavní program vše proti Babišovi. Lidé a stát se z toho tak nějak vytrácí. Nikdo by před lety neřekl, že strana mladých, donedávna ještě kouřících trávu a demonstrujících proti společnosti se stane druhou nejsilnější stranou ve státě.
I když už nejde o levici a pravici, přesto se společnost rozdělila a polarizovala. Sluníčkáři a pražská kavárna versus pragmatičtí Zemanovci či Klausovci a dnes s covidem spíše popírači a milovníci svobody ať to stojí, co stojí a ti, kterým již někdo zemřel, a obávají se pandemie. Možná, že to je nějaký dosud neobjevený zákon, že se společnost rozdělí zhruba na stejné části. Horší oproti minulosti ovšem je, že si v důsledku hektického způsobu života navzájem nenaslouchají. Nekomunikují a nejsou schopni dělat kompromisy. Nenávist za poslední dekády neuvěřitelně vzrostla.
Není to problém jen naší zemičky, stačí si připomenout poslední prezidentské volby v USA. Vypadá to, jako by demokracie vyčerpala své možnosti a uvízla v pasti rozpůlené polarizace. Zdá se, že ani nemá mechanizmy, jak z této patové situace ven. Akceptovat volební prohru o několik procent se zdá být nerealizovatelný problém. Dříve se politické koncepty nabízely, dnes se vnucují. Na nabídku a diskusi není čas a v rámci zjednodušení se zabředává do populizmu. Proto se stále naléhavěji objevuje otázka, co bude po demokracii?
Funkční demokracie je krásná věc, ale nehodí se všude. Nedá se implantovat uměle, protože národ pro ni musí dospět, chtít ji a být pro ni dostatečně tolerantní. Jinak se vždy objeví jeden silný a zničí ji.
Demokracie, která nedovede řešit své problémy, se stále více uchyluje k zatahování soudnictví do politiky, čehož jsme už svědky a není to dobrý trend.
Demokracie, která nefunguje, vede k chaosu ve společnosti, prohlubuje zlobu a antagonizmy. A to je podhoubí a živná půda pro nastolení režimu silné ruky. Dříve nebo později se objeví nějaký charizmatický politik a řekne dost. Od teď to bude tak a tak a komu se to nelíbí, s tím zatočíme. Použije síly nebo prostě získá nespokojené a unavené voliče. Však byste příklady našli v historii. Nebojte se, nebude to ani Čech ani Slovák. S totalitou v tak malé zemi by ostatní dnes rychle zatočili, ale co až se to přihodí ve Francii či Německu, USA?
O svobodu se obvykle přichází velmi rychle, ale její znovuzískání pak trvá mnoho desetiletí. A nemusí se vždy podařit. Jak je vidět lidé jsou nepoučitelní. Musí být po jejich a to v demokracii nikdy není úplně. A v totalitě pak už vůbec ne.
Vyšlo v Neviditelném psu 18.3.2021