Původně žily elektrony zcela volně a poletovaly si prostorem od jádra k jádru. Pobyly chvíli zde a pospíchaly zas tam, kde se dělo něco zajímavého. Pak však přišel Zákon a Řád a každý elektron byl posazen a přikován na svou hladinu u svého jádra a točil se zde jako na kolotoči. A elektromagnetická pole hučela: ”Není to krásné být součástí Něčeho, mít Poslání”! Když byl elektron poslušný a řádně kmital přiletěl někdy za odměnu foton a vyzdvihl ho na vyšší hladinu, a mohl se lépe rozhlédnout po Prostoru. Ale moc často si takto vyskakovat nemohl a pak bylo to vždy jen na chvíli. Fotony jsou totiž strašně roztěkané bytosti a stále někam pospíchají. Za chvíli byl ten tam a následoval pád zpět. Mladý elektron začínal vždy na vnitřní slupce a až když se osvědčil postupoval do vyšších sfér. Některý měl tu smůlu, že sloužil v atomu vodíku, tam se velkého postupu nedočkal, ale byly i tací, co měly to štěstí, že se narodily v atomu uranu. Tam se dalo stoupat jako na žebříku. A z nejvyšších sfér bylo vidět daleko do Prostoru, někdy až k nejbližším sousedním atomům. Elektrony však vzhlížely nahoru do Prostoru tak trochu s nostalgií. Tam někde se prý kdysi proháněly jejich předkové, ale odtud také jednou přiletí pozitron s kterým elektron bude anihilovat, změní se v elektromagnetické kvantum a jako to malé nic odletí do hlubin Prostoru ke svým předkům. srpen 1998