Lidská civilizace je založena na mýtech

Člověk, podobně jako ostatní lidoopi, je geneticky uzpůsoben k životu v malých tlupách, kde každý zná každého. Proto zřídka kdy takové tlupy překročí velikost sta jedinců. Jak to, že člověk tuto hranici překonal a začal vytvářet města a říše?
Na začátku byla asi mutace, která umožnila člověku fantazii, představit si i to, co reálně neexistuje. To se mu jistě zalíbilo a začal své představy sdílet. Co když půjdu k bleskem zapálenému stromu a kus ohně si přinesu domů do jeskyně na větvi? Podobně asi vznikla i první živočišná a přírodní božstva a duše mrtvých. Coby kdyby bylo zřejmě i za prvním nápadem spojit se se sousedním kmenem a porazit ten třetí otravný. A ono to fungovalo. První náčelníci a vládci vytvořili filozofii - budu vás chránit - ale samozřejmě je vždy něco za něco. A tak vytvářeli větší celky. K tomu, aby něco fungovalo, je vždy třeba vytvořit doprovodný mýtus, jak je to výhodné a nakazit jím lidi, kteří jsou součástí systému. Tak vznikla první náboženství. Původně bylo bohů více, než se přišlo na to, že nejúčinnější je jeden silný a všemohoucí bůh. Křesťanství, islám, budhismus ….. mnoho náboženství začalo stmelovat lidská společenství ve jménu krásného mýtu, na který si nikdo nemohl sáhnout, ale přesto mu začal věřit. Víra a fantazie obohatily náš život a pomáhají i nacházet smysl života. Představy a fantazie bývají často krásnější, než šeď všedního života. Současně s náboženstvím vznikaly i ideologie, jakýsi imaginární řád, který určoval pravidla a zásady života. Práva a povinnosti, které sice nevyplývaly z biologické podstaty, ale které přesto lidé přijali za své. Víra v ně, ale i jejich často tvrdé vyžadování, byly totiž předpokladem stability lidské společnosti. Bez nich by se společnost zhroutila. Tato práva a pravidla se v průběhu historie měnila, právě proto, že jsou jen imaginární. V dané situaci bylo normální, že jedni jsou otroci a druzí páni, feudálové a nevolníci. Každý měl trochu jiná práva i osud. Pak francouzská revoluce zpopularizovala svobodu a rovnost. Reálná rovnost lidí je zřejmým nesmyslem, jak z hlediska biologického, fyzického, intelektuálního a jak se ještě na člověka podíváte. Každý jsme jiný dokonce až na dřeň svého genetického kódu. Proto bylo třeba zavést jakousi posvátnou fiktivní kategorii lidství, ve které jsme si všichni rovni. Dnes se jí rozumí rovnost všech lidí (často však také iluzorní) před zákonem. Nelze říkat, že život jednoho je cennější, než život druhého. Proto raději neporovnávejte vraha s úspěšným chirurgem, zachraňujícím lidské životy. I svoboda je omezenou kategorií a čím větší je, tím víc vede k různosti.
Jsou pravdy přírodní, měřitelné, jako třeba fyzikální zákony a na nich je založena technika a technologie. A pak jsou pravdy umělé, dohodnuté, na kterých je založena sociální civilizace. Čím více lidí se na nich shodne a věří jim, tím je společnost stabilnější a odolnější vůči otřesům.
Coby kdyby, v dnešní počítačové podobě jako if A then B else C, je součástí lidské i umělé inteligence. Vytváří nové cesty a kategorie a je tajemným grálem pokroku. Na imaginární představě a víře jsou založeny papírové peníze. Na ty si zatím aspoň můžeme i sáhnout, i když je to jen kvalitní papír. Na ty digitální v bankách a mobilech už ne. Miliardová hodnota společnosti Microsoft je založena na víře, že lidé v ní spojení budou i nadále vymýšlet úspěšné programy. Kdyby se zítra nepohodli a rozešli, zmizela by i hodnota jejich společnosti, kterou drží víra v jejich úspěšnost. Takových fikcí je mnoho, třeba penzijní či kurzovní systém. Ne každá fikce je ovšem požehnáním. O tom vypovídá jak sama francouzská revoluce, tak fikce národního socializmu, kterou naočkoval Němcům Hitler, tak internacionálního socializmu s kterou přišel Lenin, Mao či Pol Pot. Hodnoty, na kterých stojí náš život, se staly pomyslnými. Společnost stmelují i univerzální lidská práva, která nenajdete nikde pod mikroskopem, protože jsou jen uměle vytvořenou spojující kategorií. Tak jsme se dohodli, a dokud tomu budeme i věřit, bude to fungovat. Odkládáme do bank peníze na stáří v dobré víře, že až je budeme potřebovat, tak tam budou a bude jich možná i trochu více. Zaprodali jsme svoji duši fikci, jako kdysi Faust ďáblu a zato si užíváme všech vymožeností moderní doby. Konec konců i věda a matematika je založena na dohodnutém předpokladu, že 1 + 1 = 2.
Může se nám někdy taková fikce zhroutit, jako není možné zvyšovat státní dluh do nekonečna? Myslím, že ne, protože jsme si už na fikce zvykli a nedokázali bychom bez nich žít. Pouze se budou měnit, tak jako se už měnily v průběhu historie. Člověka bude stále napadat coby kdyby a vymyslí zas něco dalšího. Co zaujme a umožní společnost udržet.
Vyšlo v Neviditelném psu 19.1.2021