Především náš jazyk a jistotu, že se s ním domluvíme ve všech koutech naší země. Dokonce státu. Touha mít svůj stát byla tak silná, že jsme kvůli ní rozbili Rakousko-Uhersko. Pomohly nám k tomu okolnosti i tradice českých králů a tím i hranic zemí koruny české. Přesto jsme se museli pokusit vytvořit konstrukt československého národa, abychom přečíslili ostatní národnosti, které tehdy žily v našich končinách, a pro naši touhu neměli moc pochopení. Hlavně, že pro ni pochopení měly vítězné mocnosti. Československý národ se sice vytvořit nepodařilo, trochu jsme se zmenšili, ale zůstali nám Slováci jako nejbližší národ a rozumíme slovensky, aspoň my starší.
Jinak jsme my Češi často dost skeptičtí, hned tak se pro něco nenadchneme a táhnout za jeden provaz dokážeme jen za výjimečných historických okolností a ne nadlouho. Nevím, jak vy, ale já zažil silný pocit hrdosti na svůj národ při invazi v r. 1968, pádu komunizmu v r. 1989 a pak vícekrát, když naši sportovci dosáhli mimořádných úspěchů, především Nagano nebo Ester Ledecká. Pak jsme schopni zaplnit Staroměstské náměstí oslavovat a křičet ten či onen na Hrad. Ale i my doma pocítíme takový ten hřejivý pocit, když se to stane.
Proč netáhneme za provaz češství i v dobách všedních? Zdálo by se, že by mohlo být jedno, vládne-li Klaus, Zeman, Babiš, anebo Fiala či Bartoš. Vždyť jsou to všichni Češi (až na toho jednoho naturalizovaného). Co to udělá, když národ táhne za jeden provaz, ukázali Němci v éře Hitlera. Mohlo by to být jako ve fotbale. Ligu vyhraje jednou Slávie, jindy Sparta či Plzeň, ale všichni fandíme a tleskáme především národnímu týmu. Život takhle jednoduchý však není. Máme tisíce různých přání a představ, jak by se život měl ubírat. Dovedeme se kvůli tomu i rozhádat na náměstích, hospodách ba i rodinách. Jsme sice Češi, ale odsud posud.
Se svým mateřským a dost exotickým jazykem v dnešní době nevystačíme a musíme se učit i ty ve světě frekventovanější, abychom se tam domluvili, uplatnili a aby nás někdo bral na vědomí. To spolu s globalizací oslabuje i naše národní vědomí. V našem jazyce se podobně jako vodní kámen po léta usazovaly různé germanizmy, rusizmy a teď i slova z angličtiny. Chvíli nás iritovaly a pak jsme si na ně zvykli a zdomácněly. Co nás kromě jazyka ještě spojuje a charakterizuje? Naše geny to kupodivu nebudou. Žijeme staletí na křižovatce Evropy a tak se přes nás přehnali mnozí poutníci a dobyvatelé, kteří zanechali genetickou stopu. Nejsme zdaleka čistí Slované a v našem genomu by se našel kde kdo.
Navíc doba národu nepřeje. Jsme součástí kosmopolitní Evropské unie, kde je silná snaha nahradit státy regiony, národní měny eurem a národní legislativu tou unijní. Ne vždy se nám to líbí a češství nám dává oporu k mírnému vzdoru v mezích zákona. A to je myslím dobře, protože jsme pokorně poslouchali toho silnějšího už přes několik set let.
Přesto cítíme pocit sounáležitosti. Nejsilnější v rodině a příbuzenstvu, pak k obci, ve které žijeme. Ke kraji už méně. I když navenek všichni mluvíme česky, tak se také dělíme na Čechy, Moravany a Slezany. Zemské dělení v nás přežívá, také díky často trochu rozdílné historii. Spojují nás také stravovací návyky a v jejich důsledku i sklon k obezitě. Jedni holdují více pivu jiní vínu, případně destilátům. Však také ve spotřebě alkoholu býváme na stupních vítězů. Přesto nemáme punc národa opilců, jako někteří jiní. Naše kličkování historií nás naučilo umět se přizpůsobit. Umíme mít zlaté ručičky a málokdo má takovou schopnost improvizace. Jindy jsme na zabití. Autority a elity všeho druhu nemají u nás na růžích ustláno. Rádi se schováváme za alibistické „my“ a „oni“.
Stále máme mozek lovce z doby kamenné a tehdy tlupa a kmen znamenalo hodně. Potravu, bezpečí a přežití. Sounáležitost byla tedy silná. Za tuto sounáležitost byli lidé ochotni i položit život a bránit ji. Ještě i naši pradědové za první republiky. Člověk musí vždy někam patřit, být zakotven. Teprve budoucnost ukáže, zůstane-li tou kotvou národ, anebo se rozpustí v expandujícím globalizovaném světě. Mám pocit, že by to byla škoda, kdyby česky mluvící lidé byli jednou jen malou rázovitou folklorní skupinou v přelidněném světě a česky mluvili jen doma po večerech.
Vyšlo v Neviditelném psu 13.1.2021