Myslíte, že strach je jen negativní emocí? Strach a obavy jsou přirozenou součástí života. Byly tu odjakživa a činí nás opatrnějšími a pokornějšími. Falešný pocit bezpečí je totiž cesta do pekel. Neohrožení hrdinové zpravidla evolučně brzy vyhynou a zůstávají jen v legendách. Přiměřený strach motivuje, zatímco, jeho silná verze, úzkost, ochromuje. V průběhu evoluce se vyvinuly určité mechanismy sloužící k účelné reakci na stále se rozšiřující spektrum podnětů z prostředí kolem nás. Naše moderní mozky mají v sobě stále mysl doby kamenné. Deset tisíc let, tedy zhruba pět set generací, je velmi krátká doba na změny v genetických oblastech. Je strach aktuální, kdy na okamžik ztuhneme a pak buď bojujeme, anebo utečeme. A pak strach ustálený, kdy jsme si vědomi určitého nebezpečí, které udržuje naši ostražitost. Bojíme se ztráty partnera nebo o své děti a jsme zodpovědnější.
Se strachem se setkáváme už v dětství, když něco provedeme. Oprávněně se obáváme trestu, který také formuje náš charakter a naše další chování. Umírněné tělesné tresty těžko nahradí jen povídavé vysvětlování a nabádání. Vidíme to na chování některých dětí a poklesu autority učitelů. Ostatně respekt k autoritám klesá celkově.
Dnešní vyspělé společnosti se snaží o absolutní bezpečnost ve všech oblastech života a tedy také eliminaci obav a strachu. Tím ale vychovávají lidi k většímu riskování a bezstarostnosti. Mizí ta vývojová úloha, kterou strach hraje v rámci duálních systémů. Jako třeba právo a povinnosti či svoboda a zodpovědnost. Lidé ztrácejí pokoru a prosazují jen své nároky.
Specifickou úlohu hraje strach z jinakosti. O tom by mohly vyprávět zrzavé nebo postižené děti ve školkách. Děti se chovají ještě přirozeně a přírodně. Instinktivně poznávají, že dané dítě vybočuje, že není jako ostatní v tlupě. Snaží se ho proto vypudit, často šikanováním. Civilizace je nutí pod sankcemi tento strach potlačit a děti pak často zjistí, že ta zrzka je docela fajn.
Pocit jinakosti ztěžuje i soužití rozdílných kultur. S některými to celkem jde dobře, jako s Ukrajinci nebo Vietnamci. S jinými, jako muslimové či u nás Romové mohou být problémy. Je to opět otázka míry přizpůsobení neboli jinakosti. Postoje lidí ovlivňuje zkušenost, jak osobní, tak i mediální. Setkáte-li se s deseti psy a sedm z nich vás kousne, tak budete vůči psům podezíraví a nic ta tom nezmění fakt, že ten desátý je mazlivý miláček.
Pocit strachu udržuje i pokoru, která je důležitá. Jsem součástí něčeho a musím ctít pravidla. Nemohu všechno, co bych chtěl. Pokoru by měly cítit nejen většiny, ale také zejména menšiny. Už proto, že ač je jich málo nebo jsou jiní, jsou většinou tolerování. Jak vidíme, z evolučního hlediska to není vůbec samozřejmé.
V dnešní zabezpečené společnosti si lidé kompenzují absenci strachu sledováním hororů a krimi seriálů. Uspokojí je pocit, že se to nestalo jim a přesto si užijí adrenalin, pošimrají své ego. Snaha politické korektnosti vylepšovat skutečnost a eliminovat pocit ponížení či nepohody jde proti přirozenosti. Protože určitá úroveň obav je užitečná a mobilizuje. Žít v bavlnce je kontraproduktivní. Nebuďme tedy ustrašení a úzkostliví, ale občas se i obávejme. Nemáme všechno ve své moci.