Uzdravme bílou rasu a vraťme jí potřebnou asertivitu. Už však slyším ty obavy, ale není to trochu rasistické? Není, když je někdo psychicky nemocný, tak mu lékař také poradí – musíte se mít rád, jinak to škodí vaší hlavě i tělu. A člověk, který se má rád o sobě věčně nepochybuje. A rasy tu prostě jsou, ať chceme nebo nechceme a liší se. Vzhledem i stylem. Má se růže kát, že je jiná, než tulipán? A lev proto, že žere antilopy? To je řád přírody, která se tak vyvinula a my s ní.
Můžeme se mít oprávněně rádi, za to, co jsme s našimi předky dokázali. Vybudovat technickou civilizaci a postavit se na její vrchol. Ano byla to dlouhá lopotná cesta a potřebovali jsme k tomu kromě rozumu a umu i otroctví, robotu i dětskou práci, ale povedlo se to a je naší zásluhou, že dnes už nic takového v našem civilizačním okruhu není třeba. A to je úspěch. Historie byla krvavá a dnes už je méně. Nechme ji těm, kterým patří, historikům, a my se dívejme především do budoucnosti. Tam je problémů dost. Máme je i my sami. Kromě onemocnění pochybovačstvím a malověrností máme problém v tom, že vůči jiným rasám vymíráme. Někde relativně, jinde absolutně.
Předepišme si antidepresivum a zamysleme se nad příčinami. Jednou z příčin je kupodivu to, o co jsme po staletí usilovali – blahobyt. Jak je to možné? S vyšší životní úrovní jde ruku v ruce i vzdělání ale i jistá pohodlnost. Lidé si chtějí užívat a ne jen pořád pracovat nebo se starat o výchovu dětí. A tak jich máme stále méně, než tomu bývalo dříve. K postupnému vymírání přispěly významně i další paradoxní faktory. Vzdělání a rovnoprávnost žen a vše dorazila dostupnost antikoncepce. To ale považujeme přece za své významné úspěchy.
Množení se a výchova potomků je energeticky nákladná záležitost a přitom tak zásadní, že to příroda nemohla nechat na živočiších a jejich rozvaze. Zvolila pohlavní pud a ten fungoval. V savčí říši se vyvinuly dvě základní strategie. Jedni, spíše lovení savci, rodí hodně potomků v naději, že část z nich přežije, zatímco větší savci, spíše predátoři se soustředí na pečlivou výchovu menšího počtu potomků. A ono to u lidí souvisí s blahobytem. Když se mám dobře, chci, aby se tak měly i mé děti a vím, že to dokážu zajistit tak maximálně dvěma až třem dětem. Často však jen jednomu. U chudších národů převažuje strategie více dětí s nadějí, že aspoň některé se ve stáří postarají. Ještě jeden významný faktor tu hraje roli. V historii o početí prakticky rozhodoval muž a žena byla ve vztahu jen pasivním objektem, která se mu podřizovala. Proto šla často z těhotenství do těhotenství se všemi důsledky. Bylo více vdovců, než vdov, ale také se rodilo hodně dětí. Když se v nějaké oblasti dařilo, následoval populační boom a expanze do sousedství. Důkazem toho jsou Mongolové, Peršané či Řekové a později Římané a Osmané. Dobré životní podmínky tedy samy o sobě ještě nejsou důvodem k vymírání.
Když se však k nim ještě připojí vzdělání a rovnost pohlaví, jde to s pudovým množením z kopce. Antikoncepce umožnila oddělit sex od množení a o početí nyní rozhodují převážně ženy. A ty k němu mají spousty lákavých variant. Stát se modelkami, manažerkami, vědkyněmi a bůh ví, čím ještě. Po staletích mužské nadvlády jsou oprávněně okouzleny možností vzdělání a kariéry. Není možné proto svalovat vinu za to, že vymíráme, na ně. Zvolili jsme si to všichni, jako svůj životní styl a součást našich hodnot. Nebo si snad myslíte, že nějaká vize či hnutí přinutí dnešní mladé vyměnit zahraniční dovolené a kariéru za čtyři, pět dětí?
Bílou rasu tedy asi není možné zachránit v soutěži s těmi, kteří ještě neztratili přírodní instinkty. Bude postupně přečíslována, až se stane malou menšinou a samozřejmě ztratí své vedoucí postavení. Když ji nemůžeme zachránit, měli bychom ji aspoň zajistit důstojné stáří. Klidné a sebevědomé, aby dožila se svými hodnotami, způsobem a hlavně s pocitem dobře vykonané práce.
Vyšlo v Neviditelném psu 13.8.2020