Čas od času máme důvod postěžovat si na přílišnou složitost našeho
mateřského jazyka a jeho pravopisu. Slova máme spíše dlouhá se
spoustou proměnných přípon, předpon, takže z nich bolí jazyk i
ruka. A ten pravopis! Aby snad logikou nadaný cizinec nemohl
proniknout do tajů češtiny, čeká na něj nepřeberná řada různých vzorů
a slovesných tříd, slovesný vid, nepochopitelná měkčení v odvozených
slovech a pak používání měkkého a tvrdého ”i, y”. To
pochopitelně spolyká i značnou část mozkové kapacity nás domorodců,
která by mohla být využita i na něco praktičtějšího. Jistě každý
rozumný člověk uznává, že slušná znalost mateřského jazyka by měla
být samozřejmostí. Proč je ale čeština tak složitá? Kdesi v minulém
století, když už jsme byli takřka germanizování a čeština přežívala
jen ve vesnických oblastech a v městech jen díky služebným a
námezdním dělníkům jistě nebyla tak složitá a nepoužívala
přechodníků, kondicionálů a dalších ornamentů. Pak však přišli
”otcové národa” – buditelé, aby vydupali český
národ z popela. Ano na nedávných oslavách Palackého jsem se
s úst historiků dozvěděl, že český národ se všemi atributy,
kteří lingvisté a historici vyžadují před Palackým neexistoval.
Pochopitelně, že když buditelé měli zřídka historií nabízenou lákavou
možnost být u znovuzrození jazyka, že toho řádně využili. Přidáte li
k tomu tradiční a tehdy snad i pochopitelný komplex naší
malosti, není divu, že chtěli ukázat, že čeština je tak bohatá a
mnohotvárná, že by jí i latina a němčina mohly závidět. ….
”Sledujíc ranní zoru, kochal se oním nachovým baldachýnem,
kterým zvolna prostupovaly jednotlivé zlatisté paprsky vycházejícího
slunce. Rosa ještě ležela na lučině i doubravě a mlžný opar
souzníval a rezonoval s melancholií, která zaplavila jeho mysl,
když včera seznal, že ho nemiluje”. Ne každý však ocení tu
jazykovou hloubku a někteří si jazyk trochu ohnou a přizpůsobí.
Palacký by si dnes asi zoufal a těžko rozuměl konverzaci mladých typu
- ”Kámoška musela tý šupošce v cestovce koupit ”U
cígošky” parádní bombošku, aby ji podržela tu zlevněnou last
moment Jugošku”. Sv. Václav by se divil, že byl zavražděn
ve ”Starý Bouli” na rozdíl od ”Mladý Boule”,
kde se dělají ”Felišky a Oktošky”. Ale i mladí se občas
brání cizí invazi a počešťují. Proto džíny chodí kupovat do sekáče
a u McDonalda nekupují hamburgery, ale hambáče. A co odborné
slangy! Hrozbu jazykové germanizace teď vystřídala plíživá
amerikanizace. ”Bity a bajty proudí do komputeru přes
interfejs, dále jsou softwarově zpracovány drajvrem, než se přes
buffer objeví na skrínu”. Ale mě to zase tak moc nevadí.
Primárně více oceňuji inkorporaci odborných termínů do jazyka
v jejich internacionální podobě (vidíte, co už jich tam je!),
namísto vymýšlení vlastních ”ryze” českých. Odborné
jazyky by tak mohly být postupně více a více mezinárodně čitelné.
Vždyť jazyků, kde např. papír nebo kilometr se neřekne podobně je
málo (je to kupodivu rumunština, kde papír je hirtie). Odborný
jazyk je vůbec oblast, kde se stále více prosazuje jeden mezinárodní
jazyk a to angličtina, která časem postupně vytlačí národní odborné
jazyky – protože proč tam ponechávat těch posledních pár
českých slov. Lidé jsou ale divní. Po léta sní o tom, jak by to bylo
hezké, kdyby na celém světě byl jeden společný jazyk a nyní i měna.
Ale když už se to zdá místně reálné, tak u měny najednou začínají
litovat ztrátu své národní měny a což teprve u jazyka! A přitom
trend, který nemůže skončit jinak, než vyšší jazykovou integrací
začal už v okamžiku, když se první jednobuněčné organizmy začaly
transformovat v mnohobuněčně. Ale doba, kdy v naší české
kotlině budeme mluvit anglicky (nebo snad čínsky?) a jen doma děti
učit pár českých říkánek, aby neztratily své kořeny je ještě pár
generací vzdálena a tak se i vnuci budou dál učit vyjmenovaná slova
po ….
Některá úskalí specifik češtiny, jako používání diakritických znamének na
počítačích obrousil čas a rozvoj možností techniky. Dnes už nás
nezlobí a Husovi bylo programátorským národem odpuštěno. Ale přesto
by to chtělo tu češtinu zjednodušovat. Pravopis co nejvíce
přizpůsobovat fonetické výslovnosti, odstranit zcela informačně
zbytečnou shodu podmětu s přísudkem neboli muži šli, ženy
šly. V tom jsou už Slováci dále. Dodnes vidím překvapení
svého irského přítele, který se u nás i oženil, když zjišťoval, že
sloveso k podstatnému jménu hřeben není proti vší logice
hřebat, ale česat. A já bych šel i dále a sáhl na
přílišné bohatství koncovek přídavných a podstatných jmen
v závislosti na tom kdo, kdy a jak. Uvědomte si, že
všechno je otázka zvyku. Vždyť jsme tu také mohli klidně mluvit třeba
keltsky a vůbec by nám to nepřišlo. To pro ty zhýčkané lingvisty,
kteří nemohou strávit Česko, ač Norsko, Dánsko, Polsko,
Rusko jim připadá normální. Ale když začínalo Československo,
muselo to našim předkům připadat jako ještě horší patvar.
Aby bylo jasno, já mám svou mateřštinu docela rád. Podobně jako svůj byt,
kabát a zem kde žiji. Prostě jako civilizační nástroj a většinou se
s ním se svými spoluobčany dorozumím. Proti jiným jazykům má i
objektivně progresivní prvky jako onu zlatem nevyvažitelnou koncovku
–ová, která dává jménu a příjmení i na papíře
sexuální nádech a vy jste jednou provždy zbaveni pochybností, zda
Wilbur Sidney Brown je bodrý vědec s vousem nebo
emancipovaná manažerka typu Demi Moor. Hnidopiši mi
připomenou, že máme také jména Černá, Janů apod. Ale to
rodilý Čech zvládne. Druhou a snad už poslední předností češtiny je
přímočaré a snadné chemické názvosloví oxidů (vida kysličníky už
byly vytlačeny) a anorganických solí. A tak važme si svého jazyka
(ono také učit se nějaký jiný je neskonale pracnější), ale
nepovažujme ho za strnulou svátost a pracujme na něm a přizpůsobujme
si ho k obrazu svému. Jen tak nám bude dobře sloužit. červenec 1998