Vizionáři nás posouvají vždy o kousek vpřed, ať už je to v oblasti vědění, techniky či filozofie. Proč však jsou tak vzácní? Liší se od nás obyčejných lidí, které škola a společnost zformuje k obrazu svému. Jejich mozek je jiný, jsou jakousi mutací, která jim nedovolí vměstnat se do obvyklých škatulek. Uvažují jinak a také mají jiné priority. Vidí souvislosti a jevy, které jsou ostatním skryté. Platí za to často nezdarem v osobních vztazích. Vizionář musí být umanutý a jít za tím svým často hlava nehlava. Takový byl třeba i Albert Einstein, který přijal místo ne nejlépe placeného referenta patentního úřadu v Bernu, jen aby mohl bádat o své teorii relativity. Mívají i jiný žebříček hodnot a dívají se na svět prostě jinak. To jsou ti vizionáři typu Archimeda, Newtona, Koperníka či Descarta. Někteří však předběhnou svoji dobu a pak se většinou stávají podivíny na okraji společnosti. Jen umění a postavení umožnilo stát se Leonardovi da Vinci slavným, ač také předběhl svou dobu.
Jsou i vizionáři, kteří nejsou v pravém smyslu geniální, ale byli se svým nápadem ve správný čas na správném místě. Šli za ním velmi odhodlaně a vůbec nevadí, že často začínali v garáži. Sem spadají zakladatelé firem Henry Ford, Jan Antonín Baťa, Hewlet a Packard, Bil Gates či Steve Jobs. Nebo i trochu kontroverzní Wernher von Braun. Dříve, než kdo jiní viděli a odhadli, jaká potřeba a příležitost se ve společnosti otvírá. A uspěli.
Co brání nám ostatním stát se vizionáři? Díváme se na svět příliš konformně a průměrně. Vidíme věci, jaké mají být. Jak se to od nich očekává v ustáleném řádu. Proto nám unikají ty zvláštní nápady a nevidíme, to co vidí vizionář. Nemáme prostě tu mutaci. Mutace je prostě porucha, narušení a jako taková má obvykle destrukční charakter. Třeba když nám částice kosmického záření naruší šroubovici DNA v genu nebo enzym nějakým výkyvem poplete řazení aminokyselin v bílkovině a naruší řád. Je to důsledek nárůstu entropie, té zvláštní termodynamické funkce, která předznamenává zmar. Ale u živých organizmů některé vzácné mutace neznamenají zmar, ale naopak evoluční krok vpřed. To je na nich zvláštní. Nepředstavují spojitý pokrok vpřed, ale náhlou změnu, skok. Nový nápad, který už možná visel ve vzduchu, ale nikoho dosud nenapadl. Chtělo by se říci s teologem, jsou tedy mutace dílem ďábla, který se snaží mařit a bořit, anebo jsou vzácným božím záměrem? Provádějí malé restarty, aby život neuvízl v rovnováze, ale měnil se a reagoval na měnící se prostředí. A vizionáři jsou takovou reakcí na měnící se společnost.
Jsou vzácní, ale buďme tomu rádi. Kdyby jich bylo mnoho, destabilizovali by společnost a ta by hučela jako včelí úl. My obyčejní lidé dovedeme pracovat v širším týmu a táhnout za jeden provaz, ale představte si tým deseti různých vizionářů. Diskuse by byly jistě zajímavé, ale v realizaci by se daleko nedostali. Vizionáři mohou být i nedůtkliví, podceňovat detaily či přehlížet důsledky, které jejich ideje a plány mají pro druhé lidi. Naopak nedostatek vizionářů se firmy snaží nahradit metodami brainstormingu, kdy vyzvou tým tvůrčích pracovníků, aby k danému problému formuloval návrhy a to i ty nejkurióznější a nejbláznivější. V nich pak doufají najít něco, co by stálo za to. Ale pracovníci přehlížejí běžnou krajinu, kdežto vizionář vidí krajinu úplně jinak.
Vizionáři dělají také život zajímavějším. Vždy, když se začne utápět v neměnné průměrnosti nebo naopak vyřeší narůstající rozpory. Vytyčí nový směr a učiní první krok. Ne vždy se však setkají s nadšením davů či vědecké veřejnosti. Často musí svůj názor tvrdě hájit a prosazovat i za cenu rizika. A to nejen Galileo či Koperník, ale i dnešní vizionáři. Někteří dojdou uznání až po své smrti. Buďme tedy tolerantní a vstřícní ke kreativnímu myšlení.
Vyšlo v Neviditelném psu 16.5.2020