Že po vpádu koronaviru neudržíme ve všem svoji předchozí životní úroveň a také hladinu ekonomiky je evidentní. Několika měsíční výpadek musí být znát. Vynaložily se enormní náklady na boj s infekcí a udržení života těch nejohroženějších. To je chvályhodné, avšak bude třeba splatit cenu. To jakoby mnoha lidem nedocházelo. Bulvár by řekl, že jsme příliš zpovykaní a zvyklí na svoji úroveň a nároky. My jsme to nezavinili, tak teď nám to státe nahraď! Ale stát to jsme my a ne nějaká abstraktní pokladna, stále plná. Jsou v ní jen naše peníze, které jsme dali stranou formou daní, v dobré víře, že stát s nimi bude rozumně hospodařit.
Vznikla díra, kterou je třeba zasypat a tak budou peníze chybět. Část chybějících prostředků získáme dalším zadlužením našich potomků, ale to bychom neměli přehnat. Zbývající část budeme sanovat ze státního rozpočtu. Logicky se nedostane na vše a tak bude třeba nepopulárně rozhodovat o prioritách. Něco prostě být musí, jako potraviny, energie, voda, zdravotnictví, školství, odvoz odpadků a podobně. Musíme udržet zejména ty firmy, které vyrábějí výrobky důležité pro život. A pak je tu něco, co je nadstavbou života, byť příjemnou, a tam budeme muset pomoc státu krátit, aby zbylo na to důležité. Patří sem zábava, jako divadla, vrcholový sport, restaurace, knižní vydavatelství, galerie. A pak také výroba zbytného, někdy až luxusního zboží jako klenoty, módní prvky, některá elektronika, osobní auta.
Ne, nemyslím si, že se vrátíme do jeskyní, ale zábava a kultura mohou chvíli počkat. Namítnete, že řada subjektů a firem zanikne. Jistě, máte pravdu, ale to je dynamika trhu a firmy zanikají a vznikají i v dobách dobrých. Až se situace zlepší a bude poptávka, tak nové firmy zase vzniknou, jako vznikly před tím. Každá krize zároveň vytřídí ty dobré a potřebné od těch na kuřích nožkách. Ano, jde přitom i o promarněné prostředky a osobní tragédie, to je pravda, ale to je součást řádově většího krizového zla, které prostě přišlo. Nebo chcete snížit budoucí životní úroveň svého pravnuka jen proto, že to nevydržíte půl roku či rok bez divadla či fotbalu? Ty nadstavbové subjekty, které budou dobré a potřebné nemusí přece podržet stát z peněz všech, ale udržíme je a vytřídíme my sami svými penězi a konkrétním zájmem. Lidé už to dělají, když třeba nežádají vrácení peněz za neodehraná představení.
Nějak moc jsme si zvykli, že všechno do sebe zapadá a probíhá hladce. Prožíváme šťastné období s dobrou životní úrovní a to v nás vzbuzuje pocit, že takhle to bude už navždy, že na to máme přece nárok. Většina populace nezažila válku. To dobré je štěstí, ne nárok. Může se to kterýmkoliv okamžikem změnit vyšší mocí a nikdo za to nebude moct. Mohou přijít horší zla, z vesmíru nebo nitra země. Koronavirus nám to lehce a nenápadně připomněl. Tak mu naslouchejme.
Vyšlo v Neviditelném psu 24.4.2020