Hranice altruizmu

Altruismus je moderní označení pro postoje a jednání, která sledují prospěch druhého člověka, které mohou i nemusí být na úkor prospěchu altruisty. Protikladem altruismu je egoismus. Tolik Wikipédie. Altruizmus hrál nepochybně jednu z významných rolí v historii lidské civilizace. V biologii se altruismus definuje jako chování, které zvyšuje schopnost přežití celého druhu díky jedinci, který přijal roli altruisty. Když kmen nenechával na pospas své raněné a nemocné, posílilo ho to. Jak množstevně, tak i myšlenkově. Když já teď nenechám bližního na holičkách, tak se i on o mě v budoucnu postará, až budu v úzkých. Altruizmus se vysvětluje i genetickým tlakem na reprodukci společných genů. Lidská pospolitost, komunikace a spolupráce stála za evolučním úspěchem druhu Homo sapiens. Teze miluj bližního svého, se stala étosem většiny novějších náboženství i filozofických směrů. Je obsažena třeba i v islámu, ale tam se soustřeďuje hlavně na příslušníky stejného vyznání. A tady jsme u jádra pudla.
Altruizmus vznikl lokálně na úrovni rodiny, kmene později státu. Čím blíže je vázán na příbuznost, tím je silnější. Nemá to jednoduché, protože existuje v přírodním prostředí, kde přežívá jen ten nejsilnější a nejúspěšnější. Pomáhá tedy tam, kde dokáže najít tzv. win-win řešení, z kterého mají prospěch obě strany. Tam, kde musí jeden získat a druhý ztrácí je naopak brzdou. Proto evoluce altruisty nevyhubila, ale udržuje jich jen určitý podíl, který je ještě užitečný.
Největší altruisté a humanisté snili o světě, kdy se k sobě budou všichni lidé chovat přátelsky a nezištně. Neuvědomili si, že je to jedna z dalších utopií, kterou dokáže rozvrátit skupina sobců a egoistů. Ve svých důsledcích by vedl k regulaci, nivelizaci, přerozdělování podle potřeb a ztrátě soutěživosti a iniciativy. Nakonec i svobody. Tedy něco jako komunizmus. Přesto se altruizmus v posledních dekádách ve světě šíří a prosazuje. Jde to ruku v ruce se zvyšující se životní úrovní, protože být altruistický s plným žaludkem a peněženkou je jaksi snadnější.
Altruizmus je úspěšný, pokud jsou lidská sídla daleko od sebe, je dostatek zdrojů a odpady se nehromadí. Pak je snadnější nalézat win-win řešení, která moc nebolí a pomáhají. Jakmile tyto předpoklady nejsou splněny, stává se altruizmus brzdou a začíná škodit jeho strůjcům. Nejprve jen zvolna formou „musím se přece rozdělit“, ale později přijde nevyhnutelně fáze, kdy nebude dost pro všechny. Altruisté jsou bezbranní vůči situaci, kdy obdarovaná strana altruizmus začne vyžadovat jako povinnost. To je ten nevyhnutelný střet typu egoizmus – altruizmus. Až se situace vyhrotí, bude opět platit to základní, že jen silnější a připravenější přežívá. Ten, kdo si uhájil zdroje a připravil rezervy.
Kde jsou tedy ty hranice altruizmu? Kdy ještě mám pomáhat, aniž bych však ohrozil sebe, svoji rodinu a blízké? Kdy se mám začít připravovat na nevyhnutelný střet? To si musí zodpovědět každý sám. Počet obyvatel planety 7,7 mld., hromadící se odpady, klimatické změny vedoucí k suchu a nedostatku vody, narůstající počet genetických vad, jsou možná určitým mementem. Teprve budoucnost a možná ne až tolik vzdálená ukáže, jak to dopadne.