Na naší planetě už byla řada zajímavých civilizací jako třeba sumerská, egyptská, čínská, mongolská, mayská či římská. Všechny skončily v propadlišti dějin a zaměstnávají dnes už jen historiky. Jako by byla civilizace živým organizmem a měla svou mladost, dospělost, staří a zánik. Na začátku bývá většinou populační exploze způsobená zlepšenými potravními nebo výrobními či vojenskými možnostmi. Civilizace se rychle rozvíjí a získává na síle a rozšiřuje své území. S dospělostí a velikostí přicházejí problémy. Lepší životní úroveň vede k pohodlnosti a ztrátě původního étosu, který vedl k úspěchu. Jako nemoci, civilizaci postupně erodují různé krize, více se mluví, než koná. Civilizace je rozvrácená a nakonec podlehne tlaku jiných agilnějších etnik, která ji postupně vytlačí a nahradí. Přes rozdíly jednotlivých civilizací, jejich zánik bývá až nepříjemně podobný.
V poslední dekádě si i my stále silněji uvědomujeme, že s naší euro-americkou civilizací není všechno v pořádku a že má zřejmě svá nejskvělejší léta už za sebou. Tyto příznaky nabývají na intenzitě po konci studené války, kdy před tím všechny problémy přebíjel antagonizmus dvou soupeřících supervelmocí. Pak se zviditelnily všechny spící problémy včetně národnostních, etnických, sociálních či genderových. Vypukly lokální války. Díky příznivým okolnostem jsme se i my opět stali součástí demokratického světa a získali vyšší životní úroveň. Ale také musíme čelit novým problémům.
Původní evropská civilizace stárne a ztrácí postupně atributy, které stály za jejím úspěchem. Podnikavost, rozhodnost, poznat priority, schopnost zariskovat a také se bránit. Má pocit, že tyto atributy nahradí diskuse, jednání a hlavně peníze. Eroze je poněkud maskována až explozívním technologickým rozvojem, který vede k zvyšování životní úrovně. Svět se paradoxně potýká s problémy vyplývajícími z přemnožení lidstva (odpady, potraviny, případně diskutovaný vliv člověka na globální oteplování), ale naše evropská civilizace pomalu stárne a vymírá.
Člověku to nedá, aby nehledal bezprostřední příčiny, které se na tomto stavu podílely. Proč jde naše civilizace v opačném trendu k celosvětovému? Zárodkem našeho zmaru byl paradoxně humanizmus. S jeho logickým rozvojem se postupně dostalo vzdělání i ženám a to na počátku minulého století i vysokoškolského. To poněkud změnilo jejich priority i sebevědomí, které posílily i obě světové války, které ženy pomohly vyhrát, když v hospodářství zastoupily roli mužů. Role žen v rodině se změnila z původně pasivní v aktivní a rozhodovací. Nechtěly už jen rodit jedno dítě za druhým, ale také se samy realizovat. Druhým zlomem v porodnosti byl objev a široká dostupnost účinné antikoncepce. Teď už ženy rodily, jen když samy chtěly a rození dětí se oddělilo od sexuality. O porodnosti začal rozhodovat rozum a ne pud. Tím jsme se vymkli z moci přírodních zákonů a většina rodin má jen dva potomky. Když k tomu připočtete neplodnost a úrazy, tak to nestačí ani na prostou reprodukci a ubývá nás. Není za to samozřejmě možné vinit ženy. Je to směr vývoje, kterým jsme se vydali nebo možná i byli předurčeni se vydat.
Evoluce zajišťuje přežití druhu silným rozmnožovacím pudem. V něm hrají prim samečci a role samiček je většinou omezena na rozhodnutí, zda s tím nebo oním. Ne už na to, zda ano či ne. Tak je tomu i u řady přírodních lidských etnik. Konec konců i postavení ženy v nejagilnějším současném islámském etniku se blíží tomuto přírodnímu schématu. My paradoxně uspokojujeme rozmnožovací pud bez rozmnožování. To není velebení přírody, ale pouhé konstatování skutečnosti. Proto tedy vymíráme a nemyslím si, že by se s tím dalo něco rozumového dělat. Kampaň, zachraňte svůj národ tím, že porodíte aspoň tři děti, by se jistě minula účinkem a stejně by to nestačilo.
Za to, že náš pád urychluje politická korektnost a paradoxně excesy s ní spojené, může fenomén pomalých plíživých změn. Lidé se nejvíce obávají neštěstí a katastrof. Na ty však společnost dokáže reagovat a zmobilizovat potřebné prostředky. Největší nebezpečí mu hrozí z pomalých, nepatrných změn jeho vlastností, schopností a etických hodnot, ke kterým může docházet tak pomalu, že je jedna či několik lidských generací vůbec nezaznamená. Jak skončily největší civilizace na této planetě? V pomalém, pozvolném procesu rozpadu a degenerace, který byl nakonec dovršen vpádem agilnějších sousedů. A nehrozí takové nebezpečí i celému lidstvu? Co, když pomalu, sotva znatelně v průběhu mnoha let začne ztrácet svoji zvídavost, schopnost a chuť učit se, nalézat a zkoumat stále nové a sdělovat si tyto poznatky. Jeho žebříček hodnot se bude pomalu měnit, to, co je etické a humánní dnes může být zcela jiné potom. Syn bude stále ještě jako otec, ale prapravnuk? Přitom všechno bude všem připadat tak normální, stabilní a správné. Genetické změny se budou pozvolna prohubovat. Určité posuny již můžeme pozorovat ve vztahu ke starým lidem. V historických společnostech byli stařešinové ctěni a váženi jako zdroj moudrosti a životní zkušenosti. Ale v dnešní dynamické společnosti, kdy znalosti zastarají již v průběhu desetiletí se více, než moudrost a zkušenosti cení přizpůsobivost, která charakterizuje spíše mladou generaci. Staří jsou pak chápáni spíše jako položka penzijního systému. Kolika dalších a hrozivějších plíživých trendů si zatím nejsme vůbec vědomi? Možná řeknete, vždyť je to normální vývoj. Ano, ale neměla by nás znepokojovat otázka kam? Mimochodem na místě nějaké mimozemské civilizace bych zvolil právě tento způsob pomalých indukovaných změn k tomu dostat lidstvo tam, kam je třeba a podmanit si ho. Časové měřítko je přece tak relativní.
My jsme dnes svědky pomalé změny hodnot v průběhu řádu dekád, kdy levicoví liberálové s pomocí médií masírovali veřejné mínění směrem k jejich univerzální představě světa, jaký by měl být. A výsledky se dostavily. Preference menšin, genderizmus, feminizmus, exploze pohlaví a všechny ty další izmy, které rezonují v médiích. Zejména mladá generace chce zažít změny a je náchylná k levicové rovnostářské ideologii. Churchillovi se, možná neprávem, připisuje výrok: „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum.“ Něco na tom je. Postoj člověka v průběhu života se mění, hlavně získáváním zkušeností.
Takže co s námi? Přestali jsme se množit a tváří v tvář tlaku agilnějších etnik se zabýváme hloupostmi a místo abychom se účinně bránili, to bagatelizujeme. Říkáme si o to, abychom skončili v propadlišti dějin. Nepochybně tam i skončíme, ale nebude to konec lidstva, jen korekce evoluce. Vypořádání se přírody s druhem Homo europensis, který se vymkl z jejich pravidel.
Vyšlo v Neviditelném Psu dne 16. prosince 2019