Naše civilizace se dostává do zvláštního stavu. Přestala mít existenční potíže a tak ztratila základní instinkty, které ji až dosud chránily. Myslí si, že je předurčena k věčnosti a zabývá se problémy, které by ještě včera považovala za zcela okrajové. Tentokrát nemám na mysli otázky genderizmu a to vše spojené s politickou korektností, ba ani ztrátu instinktu sebeobrany proti nájezdníkům. Nebo to, co bude za sto či dvě stě let. Mám na mysli problémy, které začíná vyvolávat všeobjímající environmentalizmus versus hospodářství, hlavně zemědělská výroba.
S nadšením jsme do našich krajin zavlekli vlky a medvědy, které kdysi naši předci asi z dobrých důvodů vyhubili. Až když se nám to podařilo, tak zjišťujeme, že působí značné škody chovatelům ovcí a jiných hospodářských zvířat. Budeme tedy vyplácet z našich daní náhrady. Není to trochu na palici? Měli bychom se znovu zamyslet nad tím, zda tyto šelmy opravdu patří do naší hustě osídlené a zemědělstvím protkané krajiny. Jestli soužití s nimi nebude stále více problematické. Ono to zní městským lidem pěkně, když v televizi vidí, že máme další vlčí smečku, ale většina národa je v řadě věcí už mimo realitu. Pro řadu lidí je maso a pečivo, to co se zabalené kupuje v supermarketu a nemají žádné ponětí, co je vše třeba udělat, aby tam opravdu bylo. Nevnímají, že se pokrytecky zabíjejí jedna zvířata, aby pak oni mohli chránit jiná. Pak snadno podléhají všem těm různým kampaním, kterými nasycení lidé naplňují svůj volný čas.
Ponechme tedy stranou, jestli by nebylo lepší se na vlky a medvědy chodit dívat do zoologických zahrad nebo je vidět na přírodopisných filmech. Ostatně ty naše současné stejně vidíme jen na občasných fotkách z fotopastí nebo když některý medvěd v lepším případě prožene turistu. Já osobně mám přitom vlky velmi rád a obdivuji jejich sofistikovanou organizaci smečky. Dalším takovým problémem je přemnožení hlodavců, kteří letos významným způsobem pustoší zemědělcům úrodu. Pustoší ji nám všem. Máme prostředky, jak se jich zbavit, ale váháme je použít. Samozřejmě, každý drastický zásah s sebou nese i vedlejší následky. Tak už to na světě chodí. Ještě před půl stoletím by lidé neváhali obětovat pro záchranu úrody také těch pár zajíců, čápů či poštolek. Dnes se kloní k opaku. Nevím, jestli je to dobře? Zase dát přednost ostatním před sebou samým. Tak naše děti o mnoho let déle dýchaly silniční exhalace, protože jsme odkládali stavbu dálnic kvůli žábám, čolkům či endemickým rostlinám. Umíme ještě dobře rozeznat priority? Odjakživa byla největší prioritou ochrana vlastního kmene a zajištění její prosperity. Samozřejmě na úkor ostatních a okolí. Jinak to ani nejde. Není možné konat čisté dobro a neušpinit si ruce. Teď bychom jakoby chtěli být čistí, spravedliví a správní k všemu okolo. Otázkou ovšem je, jestli to nakonec sami přežijeme.