Lidstvo žije na Zemi a v 3D prostoru. Tedy lépe v časoprostoru. Rozumí předmětům kolem sebe a po letech i vztahu mezi nimi. Vybudovalo vědu a technologii. I když dosáhlo velkých úspěchů a dostalo se daleko, stále zůstávají dvě oblasti, které nám dělají problémy a kterým dostatečně nerozumíme. A sice, co je to nejmenší a to největší? Rozumíme pouze tomu uprostřed. V touze najít to nejmenší postupujeme od atomů přes částice ke kvarkům a božské Higgsově částici - bosonu. Ta snad propůjčuje částicím hmotnost. Zjistili jsme, že kontinuum je jen naše abstrakce a vše ve vesmíru je kvantováno. Nejmenší kvanta vzdálenosti a času se nazývají Planckovými. Ale co je mezi nimi, to nevíme.
Stejný problém máme s tím pochopit, co je největší. Nekonečno není nějaké číslo, ale pojem, a tak když sečteme dvě nekonečna, máme stále jen to původní. Stejně tak, když bychom k němu přičetli nějaké číslo. Navíc jsou různá nekonečna podle své mohutnosti. Ne nadarmo se z nich jejich ozřejmitel Georg Cantor zbláznil. Je vesmír nekonečný? A je jen jeden?
Jsme odsouzeni k prostřednosti, protože si dovedeme poradit jen s tím, co je uprostřed naší reality a její okraje nám dělají značný problém.