V pravěku žili jedinci Homo sapiens v malých rodinných skupinách uprostřed divočiny. Postupně se spojovali do kmenových společenství a větších a větších sídel. Stávali se tak na sobě více a více závislými. Dnes stále více lidí žije ve velkých megapolích, často o mnoha milionech obyvatel. A to už není volné sdružení jedinců, ale společenský organizmus. Často není ani dobrovolné, protože jedincům nic jiného nezbývá. Mnoho měst tvoří stát, svázaný mnoha regulemi. Neolitický lovec byl svobodnější, mohl si dělat více, co chtěl, ale za to ho mohlo něco sežrat nebo mohl zemřít hlady. Dnešní člověk není moc svobodný. Musí pravidelně chodit do práce, venku dodržovat dopravní pravidla, dodržovat zákony, poslouchat nadřízené a policii. Nemůže dělat, co chce, jen (zatím) si myslet, co chce. Musí dodržovat společenská pravidla, aby se nezesměšnil a nevydělil. Za to získává ochranu státu, města, jistý pocit relativního bezpečí a sounáležitosti s celkem. Ví, že když neuspěje, nenechají ho umřít hlady.
Nepřipomíná vám to něco? Podobně se kdysi spojovaly jednobuněčné organizmy, až vytvořily ty mnohobuněčné s daleko většími možnostmi. Vzniklo něco nového na vyšším stupni organizovanosti. Pohled do dnešních ulic plných chodců a aut připomíná proudění krve žílami organizmu. Není to už náhodný chaotický pohyb jedinců dle jejich svobodné vůle, ale cílený globální pohyb, podřízený fungování celku. Buňky v mnohobuněčném organizmu nejsou rovnocenné a svobodné. Specializovaly se, aby co nejlépe vyhovovaly prosperitě a přežití celku. Na jednotlivých buňkách už příliš nezáleží a často jsou i obětovány pro celek. Každý druh buněk plní svůj vývojem daný účel. A všichni nemohou být mozkovou kůrou. Někteří musí i vyměšovat.
Čeká něco podobného i nás občany v rámci vyšších společenských celků? Již dnes pozorujeme, že míru svobody a svobodné vůle ovlivňuje bohatství a moc. Specializace a zařazení do společenského žebříčku probíhá až v průběhu života a teoreticky má tedy ještě každý šanci. Ale oč pravděpodobnější je, že vysokoškolského vzdělání a postavení dosáhnou spíše děti obdobně vzdělaných rodičů, než dítě ze sociálně slabých rodin? To už je základ pro dělení a specializace lidí ve společnosti, podobně jako se diferenciovaly buňky v mnohobuněčných. Časem už při narození může být jasné, kam člověk patří. Ostatně taková determinace tu už byla na sklonku feudalizmu. Když byl otec hrnčířem, bylo pravděpodobné, že i jeho syn jím bude. Každý někam ve společnosti patřil a bylo velmi obtížné dostat se výše. To až raný kapitalizmus potřeboval změnit strukturu společnosti a rozpohybovat ji. Tak přišel s demokracií a rovnými občanskými právy. Tento koncept vydržel přes sto let, ale v poslední době se zdá, jakoby se vyčerpával. Společnost je rozdělená na přibližně dva stejně velké nesmiřitelné tábory a fungování demokracie podkopává populizmus. Zmatky a chaos jsou podhoubím diktatury. Mnohobuněční také nefungují na principu demokracie a rovných práv. Jedna část řídí, rozhoduje a ostatní se jí podřizují a plní své funkce. Paradoxně takový systém může být výkonný a konkurence schopný. Stojí za úspěchem a rozšířením mnohobuněčných. Jen vzpomeňte na efektivitu válečného hospodářství v hitlerovském Německu. Bohužel se systém soustředí na zájmy celku a jednotliví občané jsou jen jeho položkou. Často i spotřební.
Současná společnost se stále více rozděluje na většinu konzumentů a úzkou tvůrčí elitu. Některé z elit, jako třeba lékaři nebo právníci si záměrně vytvářejí ochrannou bariéru ve svém profesním jazyce, tak aby mu ostatní příliš nerozuměli. Média a reklamní agentury používají sofistikované metody, aby masu konzumentů usměrňovali. Není už tohle náznak řídícího nervového centra a ostatních obslužných buněk? Z hlediska nás to není příliš zářná perspektiva. Možná se jen na vyšším stupni usazuje to, s čím raný kapitalizmus zamíchal. Vznikne časem dokonce vyšší úroveň vědomí a sebeuvědomění se na hladině státu nebo dokonce planety? Některé filozofické koncepty to předpovídají. Pak už bude platit jen „já jako my“ a ne „já jako já“. My snad budeme mít štěstí, že se toho nedožijeme.